Odkud přijde pomoc?
Proč může být nejlepší obranou naší digitální suverenity technologie, které se bojíme nejvíc.
„Kde je nebezpečí, tam roste i to, co zachraňuje.“
Friedrich Hölderlin nepsal báseň Patmos v roce 1802 jako optimistický hymnus. Byla psána člověkem stojícím na prahu osobního zhroucení.
Možná právě proto měla o více než sto padesát let později tak zásadní význam pro Martina Heideggera v jeho přednášce o podstatě techniky (Die Frage nach der Technik, 1953). Přichází tam s jednoduchou, ale zásadní myšlenkou: záchrana nepřichází zvenčí. Vyrůstá ze samotné podstaty nebezpečí.
Pro dnešek si tuto interpretaci vypůjčíme.
Gandalf radil Aragornovi, aby pátého dne za úsvitu hleděl k východu. My žádného Gandalfa nemáme. Ale už víme, kam se dívat. Přímo ke zdroji našich obav.
Protože právě v umělé inteligenci, kterou dnes mnozí považují za největší hrozbu pro digitální suverenitu a osobní svobodu, může vyrůstat i síla, která nám je pomůže ubránit a možná i získat zpět.
Abychom zjistili proč, musíme ale začít úplně jinde.
Po tisíce let se snažíme změnit člověka.
Celé generace věřily, že lepší svět vytvoří lepší člověk. Dvacáté století tuto hypotézu podrobilo sérii tragických experimentů. Výsledky známe. Komunismus. Fašismus. Politické utopie. Všechny slibovaly totéž: vytvořit nového člověka a tím i nový svět.
Co ale ve skutečnosti měnily, byla pravidla hry. Lidé zůstávali stejní.
Jak to víme?
Protože stejní lidé dokázali během jediného života fungovat v naprosto odlišných systémech.
Fašismus a komunismus vytvořily incentivy, které odměňovaly strach, poslušnost a konformitu. Tržní ekonomika neudělala z lidí světce, jen začala odměňovat iniciativu, tvořivost a odpovědnost.
To všechno se odehrálo v jedné generaci minulého století.
Největší civilizační revoluce nezačínají změnou člověka. Začínají změnou pravidel.
Malware svobody
Téměř na den přesně před pěti lety jsem napsal esej Je v Bitcoinu zakódovaná svoboda?
Tvrdil jsem v ní, že Bitcoin není jen technologickou inovací a novou formou peněz. Že v jeho kódu je ukrytý „malware svobody“, který ve světě rostoucí kontroly a centralizace nenápadně posiluje jednotlivce na úkor autorit.
Tehdy jsem napsal i větu, která se mi dnes vrací:
„Tak jako fotosyntéza, jejíž některé aspekty nám stále zůstávají utajeny, používá sluneční energii k přeměně oxidu uhličitého na cukry a kyslík, rozkládá Bitcoin, pomocí stejné energie a také trochu zahalen tajemstvím, byrokracii centrálních institucí na decentralizovaný protokol a svobodu.“
Mýlil jsem se. Ale ne v Bitcoinu. Mýlil jsem se v tom, že bude jediný.
Myslel jsem si, že právě peníze budou oblastí, ve které se cypherpunková vize osobní digitální suverenity prosadí.
Bitcoin ale nebyl výjimkou, byl jen první.
A pokud měl Heidegger pravdu a záchrana skutečně vyrůstá z podstaty nebezpečí, pak možná právě umělá inteligence představuje druhou velkou příležitost přenést cypherpunkovou filozofii daleko za hranice peněz.
Tentokrát nepůjde o sovereign money.
Půjde o sovereign computing. O osobní AI navrženou pro konkrétního člověka, s úplným kontextem a dlouhodobou pamětí. Privátní, open-source a skutečně vaše. Stejně jako bitcoin, jehož soukromé klíče držíte jen vy.
Je to ale možné?
Takhle to nikdy nemělo skončit
… zpívá Divokej Bill. A kluci mají pravdu.
O internet, tak jak jsme ho zamýšleli před čtyřiceti lety, jsme nepřišli najednou ani násilím. Dobrovolně, někdy z lenosti, jsme se krok za krokem vzdávali svého soukromí i svobody.
Nejdřív e-mail. Pak fotky. Pak dokumenty. Kalendáře. Kontakty. Komunikaci.
Nakonec vlastní paměť.
Jistě, cloud byl správná odpověď na tehdejší technické možnosti. Z osobního počítače se ale stal terminál a naše digitální životy se rozptýlily napříč platformami a službami, které nevlastníme ani nekontrolujeme.
A cesta zpět jako by přestala existovat.
Lidé neplatí za ideologii
Ideologie inspiruje průkopníky. O skutečné adopci ale rozhodují incentivy.
Málokdo vlastní bitcoin především kvůli svobodě. Lidé ho kupují jako lepší peníze. Pro mnohé je svoboda až vedlejším efektem, jehož skutečný význam pochopí teprve později. Pokud bitcoin držíte správně, nikdo vám ho nemůže svévolně konfiskovat, cenzurovat transakce ani ho devalvovat. Nikdy předtím podobné aktivum neexistovalo.
Stejně tak si většina lidí nebude pořizovat osobní AI kvůli digitální suverenitě a soukromí.
AI není jen další aplikace. Bude naším druhým mozkem, dlouhodobou pamětí a možná i digitálním dvojčetem. Lidé si pořídí tu, která pro ně bude nejužitečnější a bude jim poskytovat nejlepší službu.
A právě to je ta nová hra.
Nejlepší osobní AI nemusí být ta, která má největší model. Může to být ta, která nás zná nejlépe. Google, Apple, Microsoft i OpenAI znají jen části našich životů. Nikdo nemůže znát všechno.
Kromě nás samotných.
Jsme ale schopni tyto fragmenty znovu spojit a přitom si nad nimi zachovat kontrolu?
První odpovědi už vznikají.
Americký startup Vora přenáší bitcoinové principy self-custody do světa osobní umělé inteligence. Ukazuje, že principy, které se zrodily při budování finanční suverenity, jsou překvapivě relevantní i za hranicemi peněz. Nejde jen o to, kde AI běží. Jde o to, kdo ovládá její data, dlouhodobou paměť a identitu a kdo drží kryptografické klíče, které je chrání.
Vedle toho se rodí nová generace specializovaných agentů, kteří začínají uklízet náš digitální chaos: hledají zapomenuté účty, ruší předplatná, posílají žádosti o výmaz a postupně odstraňují binec, který jsme v naivitě svého digitálního mládí po sobě zanechali.
Ještě před pár lety se cypherpunk soustředil především na suverénní peníze a svobodnou komunikaci. Dnes se stejná filozofie přelévá do mnohem širšího prostoru: naší paměti, identity a osobní inteligence.
Možná právě tady začíná další kapitola.
Malware svobody podruhé
Před pěti lety jsem napsal, že Bitcoin ukryl malware svobody do peněz.
Dnes si myslím, že AI může ukrýt digitální suverenitu do lepší služby.
Bitcoin a umělá inteligence sice na první pohled patří do různých světů, ale ve skutečnosti narušují stejný model moci.
Bitcoin odstranil nutnost prostředníka mezi člověkem a jeho penězi.
Umělá inteligence odstraňuje nutnost prostředníka mezi člověkem a znalostí.
Stejná hra se může rozehrát znovu.
Pokud bude nejlepší osobní AI zároveň tou, která nás bude znát nejlépe a kterou skutečně vlastníme, digitální suverenita se nebude muset šířit jako ideologie. Bude se šířit jako konkurenční výhoda.
Možná se jednou ukáže, že umělá inteligence nebyla hrobníkem naší digitální svobody, ale cestou zpět k ní. A že pomoc přicházela celou dobu právě ze směru, kterého jsme se báli nejvíce.