Matematiku jsem vždycky miloval. Na ČVUT to byl můj nejoblíbenější předmět. A možná jediná zkouška, na kterou jsem se vlastně těšil a chodil jen s tužkou v náprsní kapse saka. Nic jiného jsem nepotřeboval. Byl jsem takovej utajenej hujer.
Jednou jsem provedl důkaz jinak, než jak byl uveden ve skriptech. Asistentka mi ho nechtěla uznat. Věděl jsem ale, že je to dobře a že pravda zvítězí. Na mou obhajobu - bylo mi dvacet.
Naštěstí poslední slovo měl pan profesor Matúšů, jeden z nejlepších matematiků v Praze a naprosto mimořádný člověk.
Podíval se na to a říká: No … pan kolega na to nešel zdaleka tak elegantně jako já na mých přednáškách, kterých se zřejmě neúčastnil, ale má to správně. Jsou cíle, ke kterým vede víc cest, paní kolegyně.
Pan profesor byl ztělesněním toho, co jsem na matematice vždycky miloval. Naprostý respekt k pravdě. Nejčistší ze všech věd. Matematická pravda není otázkou konsenzu, politiky ani moci. Důkaz buď platí, nebo neplatí. A pokud platí, nezáleží na tom, kdo a jak ho objevil.
Tedy až do 6. října 2026, kdy se všechno změnilo.
Ten den OpenAI zveřejnila na GitHubu stovky matematických prací, včetně návrhů důkazů problémů, které odolávaly desítky let. Ne všechny jsou nezávisle ověřené, některé se ukázaly jako chybné, ale rozsah celé publikace byl mimořádný.
Jsem životní optimista a věřím že technologie jsou neutrální a lidé je vždy používali a budou používat jak k dobru, tak i ke zlu. A taky si myslím, že na světě je víc dobra než zla, i když ne o moc.
Chápu devastaci matematiků, kteří strávili léta řešením těch nejtěžších matematických hádanek aby je pak jednou ráno našli vyřešené na Github mezi stovkami dalších výstupů a řešení.
A je vedlejší, jestli motivace OpenAI dumpnout všechno najednou na GitHub byla PR stunt, nebo cokoli jiného. Slibovali, že dají matematikům do rukou nový báječný nástroj. Ve skutečnosti na ně vytáhli baterii vodních děl a pustili je na plný koule.
Nejde o to, že by AI v nějakém morálním smyslu „ukradla“ řešení. Jde o ten okamžik, kdy i ten nejnadanější vědec zjistí, že roky jeho úsilí, všechny slepé uličky, nápady a originální cesty se mohou přes noc stát zbytečnými. A on tam stojí jako Jon Snow v Bitvě bastardů (GoT S06E09), když se kolem něj prožene jízda. Ani ti nejlepší matematici světa najednou nevědí, kde začít číst. Zavaleni stovkami údajně vyřešených problémů.
Matematici proti matematice?
Reakce matematické komunity jsou také fascinující. Jedna skupina žádá OpenAI, aby výsledky nezadržovala, druhá ji kritizuje za to, že je zveřejnila všechny najednou.
Například Association for Human Mathematics (AHM) vydala 7. října protestní prohlášení, které zveřejnil i slavný Terence Tao: „Zveřejnit přes 700 prací najednou není demonstrací vědeckého pokroku, ale demonstrací moci.“ Organizace dokonce vyzývá matematiky k ukončení spolupráce s OpenAI. Jiní se ohrazují a tvrdí, že za ně asociace již nemluví.
Jde o pozoruhodný okamžik v dějinách vědy. Matematici se nehádají už jen o správnost důkazů, ale i o to, jestli jim je vůbec někdo měl takhle předložit.
Co by na to asi říkal pan profesor Matúšů? „Ale no tak, pane kolego, platí ten důkaz, nebo ne?“
A právě v tom je možná celý paradox Mathpocalypsy. Matematická pravda se 6. října nezměnila. Změnilo se něco jiného. Po tisíce let jsme byli jediní, kdo ji dokázal objevovat.
A teď už možná nejsme.
Pokud se matematické důkazy stanou levnými a dostupnými, co bude mít hodnotu?
Bude to schopnost posoudit, který problém stojí za řešení a pokládat správné otázky? Už ne odpovědi, protože na ty již máme novou a schopnější entitu?
Dosud jsme si představovali, že AI bude řešit problémy, které jí zadáme. Ale proč by se měla zastavit právě tam? Proč by nemohla sama formulovat hypotézy, objevovat souvislosti a určovat další směr výzkumu?
A právě tady se dostáváme k něčemu, co se v celé té apokalyptické atmosféře trochu ztrácí. Zatímco část matematické komunity prožívá pochopitelnou existenční krizi, možná se v ní skrývá jedna z nejlepších zpráv v dějinách lidského poznání.
Máme u stolu nového hráče. Zatím mu příliš nerozumíme, trochu se ho bojíme, ale jedno začíná být zřejmé. Je tu a nebude hrát podle starých pravidel. A možná bude hrát lépe než my.
V jedné ze svých předchozích esejí jsem si vypůjčil od Heideggera myšlenku: „Kde je nebezpečí, tam roste i to, co zachraňuje.“ Záchrana nepřichází zvenčí. Vyrůstá ze samotné podstaty nebezpečí.
Matematici vidí technologii, která ohrožuje smysl jejich celoživotní práce. Já ne. Mathpocalypsa nás totiž nenutí přehodnotit matematiku.
Nutí nás přehodnotit vlastní představu o lidské inteligenci a jejím místě v poznávání světa.
Never waste a good crisis
Dosud se lidské poznání posouvalo kupředu tempem, které do značné míry určoval výskyt několika naprosto mimořádných mozků. Newton, Euler, Gauss, Riemann, Einstein. Na některé objevy jsme čekali celá staletí. Římané se jich třeba vůbec nedočkali.
Teď se možná poprvé dostáváme do situace, kdy rychlost objevování nových matematických pravd a postup celého lidského poznání přestanou být omezeny počtem geniálních lidí, kteří chodí po světě.
A to je skvělá zpráva.
Mathpocalypsa není konec matematiky. Ale může to být konec čekání na dalšího Newtona.
Rodí se ovšem další znepokojivá otázka:
Kdo bude rozhodovat o tom, co má ten nový Newton zkoumat?
To be continued…