Redukovat ji na odstranění formulářů je ale zásadní omyl. Nejde o komfort. Jde o moc.

Představte si jednoduchou situaci. Přihlásíte se do banky, do zdravotní aplikace, nebo na sociální síť pomocí své digitální identity. Vše funguje rychle a pohodlně. Jedno přihlášení, jeden účet, jeden identifikátor.

A pak přijde chyba. Nebo spor. Nebo změna pravidel.

Najednou je vaše identita zablokována. Ne bankovní účet. Ne konkrétní služba. Celá identita. Nemůžete se přihlásit nikam. V digitálním prostoru přestanete existovat, dokud vám státní úřad nevrátí přístup.

Technicky je to efektivní. Politicky je to naprostá koncentrace moci. Aniž si toho někdo všimne, aniž sněmovna přijme po dlouhém boji zákon “Špehujme všechny, všude a navždy” najednou má stát moc, o kterou možná ani vědomě nestál. Moc, která byla skrytá v zákoutích technického návrhu, kterému nikdo pořádně nerozuměl.

Účet, nebo důkaz?

A právě proto je dosavadní debata o digitální identitě neuspokojivá. A navrhovaná řešení ještě víc.

Zásadní otázka, zda má být digitální identita postavena na důvěře v centrální autoritu, nebo na decentralizovaných, matematicky ověřitelných důkazech, zůstává stranou.

Hrozí, že za pár let a několik stovek milionů korun později zjistíme, že systém funguje přesně tak, jak byl navržen. A že problém nebyl v implementaci.

Digitální identita nesmí být účet v databázi – státní, evropské ani korporátní. Účet existuje jen pokud to správce dovolí. To není identita. To je závislost.

Digitální identita musí být kryptografický důkaz pod kontrolou uživatele. Důkaz se neuděluje. Důkaz se ověřuje.

Všechno ostatní je kompromis.

Postavíme-li identitu jako účet, vytvoříme centrální bod, který lze napadnout, vypnout či zablokovat a tím i koncentraci moci, jaká v analogovém světě nikdy neexistovala.

Postavíme-li ji jako kryptografický důkaz, vznikne rovnováha mezi legitimní autoritou státu a svobodou občana.

Architektura není technický detail. Je to rozdělení moci.

Jednoduchý test digitální identity

Aby digitální identita neohrožovala vaši svobodu, musí stát na několika jednoduchých pravidlech. Nejde o složitou kryptografii. Jde o principy.

Má někdo kontrolu nad celým systémem a může vás centrálně vypnout?
Existuje jedno číslo, které vás propojuje napříč všemi službami?
Můžete prokazovat jen jeden konkrétní údaj bez odhalení celé identity?

Představte si cestovní doklad. Letištní kontrola nepotřebuje vlastnit jeho kopii. Potřebuje jen ověřit, že je platný a že ho drží oprávněná osoba. Platforma jako YouTube nepotřebuje znát vaše skutečné jméno. Potřebuje jen důkaz, že splňujete věkovou hranici.

Je celý systém otevřený a veřejně auditovatelný?

Je každé ověření dotazem do centrální databáze?

Představte si, že jste v baru. Ověří se věk, dostanete pivo. Zůstane v centrálním systému kopie záznamu o tom, že jste si tu noc ověřovali věk právě v tom baru na rohu? Nebo byl důkaz proveden lokálně, bez spojení s centrem?

Rozdíl mezi kopií a důkazem je zásadní. Kopie vytváří databázi. Databáze má správce.

Důkaz vytváří jen odpověď: ano, nebo ne.

Pseudonymita není chyba. Je to pojistka.

Dobře navržený systém umožňuje oddělit role. Jinou identitu používáte v bance, jinou na odborném fóru, jinou na sociální síti. To není trik. Je to základní bezpečnostní princip: oddělení kontextů.

Postoj, že soukromí nepotřebujete, protože „nemáte co skrývat“, je stejně naivní jako říct, že nepotřebujete svobodu slova, protože nemáte co říct.

Digitální identita by proto neměla automaticky prozrazovat „kdo jste“, ale jen to, co je v dané situaci nezbytné – věk, oprávnění, status. Bez povinného odhalení jména. Bez jednoho trvalého identifikátoru, který vás provází napříč všemi službami.

Jakmile všechny interakce odkazují ke stejnému číslu, vzniká možnost propojit je do jediného souvislého profilu. Nejde o to, zda to někdo dělá dnes. Jde o to, že to architektura umožňuje – a přitom by tomu měla bránit.

V takovém systému je pseudonymita jen dekorace. A pod ní se skrývá starý dobrý centrální registr.

Architektura rozděluje moc

Dnes se v Evropě formuje konkrétní podoba digitální identity. Není to abstraktní úvaha. Je to probíhající návrh.

Česká implementace eIDAS je sice posun, ale architektonicky zůstává zásadním kompromisem, který stále vychází z logiky centrálních registrů.

Země se světovou reputací v kyberbezpečnosti a kryptografii, která dala světu Avast i BIP39, by měla mít výrazně vyšší ambice a navrhnout architekturu, která se stane referenčním modelem pro Evropu a vývozním artiklem.

Taková cesta existuje. Nizozemský open-source projekt Yivi/IRMA ukazuje, že identita nemusí být databáze. Může být důkaz.

Evropský rámec nikoho nenutí stavět další centrální registry. Pokud řešení splní společné standardy a projde posouzením shody, musí být do systému začleněno.

Prostor pro decentralizovanou architekturu založenou na otevřeném kódu a moderní kryptografii tedy existuje. Otázka zní, zda ho využijeme.

Digitální identita se stane základní infrastrukturou digitálního prostoru – stejně samozřejmou jako dnes bankovní účet.

Půjde o centrální registr občanů s novou appkou?

Nebo o decentralizovaný protokol, který nedovolí koncentraci moci?

Zdánlivě je to technický problém.

Ve skutečnosti jde o politické rozhodnutí o rozdělení moci a o tom, zda bude svoboda systémovou vlastností, nebo jen politickým slibem.

It wasn’t really about VMware.

It was about what happens when enterprises outsource infrastructure competence without a credible plan to reclaim it. Once pricing power shifts and leverage disappears, they are boxed in.

It was also a reminder that steady, predictable loads belong on infra you own and control, and that on-prem was never dead, only dismissed by cloud ideology dressed up as strategy.

So what changed in the last 12 months?

Quite a lot.

When the Illusions Broke

In Web 2.0, cloud captured margin quietly. It was the price of speed and convenience.

In the AI era, that margin is no longer small — and neither is the control being surrendered.

Cloud bills didn’t go down. If anything, AI made them climb.

GPU-driven AI doesn’t behave like traditional cloud workloads. It doesn’t spike and disappear. Once it moves into production, it runs. Inference isn’t occasional. Models stay loaded. Data stays put.

And you pay for all of it. All the time.

At scale, outsourcing core compute is not flexibility.

It is margin transfer.

That’s when the real questions surface:

Where does the compute run?
Who controls the model?
Where does the data live?
And who ultimately controls the cost structure behind it?

Because AI is not software in the classic sense.

It is industrial compute. It is critical infrastructure.

And that’s where the second illusion breaks.

“We Have an API Key” Is Not a Strategy

If your AI strategy is: “We have an API key.”

That’s not strategy.

That’s access to someone else’s model, infrastructure, and critically - pricing power.

Access that can be repriced, throttled, or blocked.

And that’s before data sovereignty even enters the conversation.

When sensitive workflows, code, or customer data flow through external models, you’re not just consuming compute, you’re exposing context. IP leakage in the AI era is often incremental and invisible. Even with enterprise-grade systems, the provider controls the infrastructure and the keys. Ultimate authority resides under its jurisdiction, not yours.

When you depend on third-party APIs, you are not building capability. You are renting it. And rented leverage is not leverage.

It is exposure.

In an AI decade where models shape products and margins, confusing access with strategy may be one of the most expensive category errors a board can make.

The Reversal of Cloud Absolutism

This shift is no longer anecdotal.

A Barclays CIO survey found that 83% of enterprises plan to move workloads back to on-prem infrastructure, up from 43% in 2021. That’s not noise.

That’s structural shift. For a decade the narrative was binary: “Everything to cloud.” Nuance was treated as resistance or almost treason.

Now the language has evolved.

“Hybrid strategy.” “AI-aligned architecture.”

It’s elegant.

Cloud absolutism has pivoted into hybrid pragmatism. Boardroom mini-politics is remarkably flexible. But that’s fine. Outcome matters more than narrative.

If inertia prevented full lock-in, good. If a failed migration preserved optionality, even better. And yes, containerization and Kubernetes literacy would have helped.

Cloud wasn’t the mistake. Surrendering control was.

The real question now is simple:

Are companies prepared to rebuild infrastructure competence?

Or will hyperscalers capture AI margin and control the way they captured web margin?

That’s where the battle is.

The Physics Problem

Cloud abstracted complexity away.

It was convenient. Almost addictive.

Infrastructure decisions moved into procurement. Naive cloud absolutism was rewarded. Engineers became invoice and SLA reviewers.

AI brings complexity back.

Now power density matters again. Cooling matters. Networking fabric matters. Hardware utilization matters.

Suddenly this annoying physics is back in the boardroom.

Companies that understand compute - deeply, operationally - will outperform those that only know how to buy subscriptions.

Because subscriptions don’t build capability. Competence does.

It is almost poetic.

The pendulum is swinging from:

“Don’t own servers.”

to

“Own what gives you power.”

The Real Constraint: Talent, Not Capital

The case for on-prem AI is increasingly rational. At scale, high-utilization GPU clusters can outperform hyperscaler pricing. The math works.

But there is a problem.

Most enterprises dismantled their hardware competence years ago. They optimized for abstraction, outsourced complexity, and turned infrastructure teams into cloud consumers.

Running high-performance compute clusters is not a procurement exercise. It is operational craft.

You do not rebuild that competence with a hiring round.

It is institutional muscle memory. Infrastructure DNA.

And culture erodes faster than hardware.

You can buy GPUs.

You cannot buy operational maturity overnight.

So while the economic argument for on-prem AI strengthens, the organizational capacity to execute it often weakens.

Enterprises may want the margin.

The question is whether they still have the DNA to earn it and courage to execute it.

Cloud made infrastructure invisible in boardrooms.

AI is forcing it back and making it strategic again.

In the AI decade, those who own capability will capture the margin — and the power that comes with it. Those who rent it will fund someone else’s.

Physics doesn’t negotiate.

It always wins.

AWS recently reported over 60% gross margins—no surprise to many of us. We saw it coming. The “cloud-first” ideology can make perfect sense for SMEs, but for large enterprises with IT infrastructure and talent, it was always a trap.

We now have mature open-source tools covering automation, virtualization and containerization, it’s all slashing costs and giving us real flexibility. What’s left? Convenience, risk aversion... and vendor lock-in.

The Best Strategy Was Always a Hybrid One:

• Run predictable, stable workloads on your own, well utilized private cloud.

• Use public cloud for bursts, peak loads, temporary high-density computing and edge cases.

• When using public cloud, go fully containerized to maintain freedom to move where compute, cost, and security are best aligned.

• Keep collaboration tools (email, chat, video conferencing, etc.) in the cloud—it’s lightweight, convenient, no point wasting time with that.

• Encrypt your data. Do not trust a cloud provider. Not your keys, not your security. BYOK.

The Worst Choice? A Full Cloud Migration.

Moving legacy apps to the cloud without containerization turns you into a hostage—permanently exposed to subscription price hikes (because that 60% margin has to come from somewhere, and spoiler alert: it’s coming from you).

And now it’s not just public cloud. Look at VMware.

Broadcom took over and wasted no time screwing over VMware customers. Perpetual licenses? Gone. Your ability to run infrastructure on your own terms? Gone.

Instead, you’re being forced onto their bloated subscription model, paying indefinitely for software you already own. And let’s be honest, this was always the play. Buy a company with deep enterprise penetration, kill off flexible licensing, and squeeze customers. Great business.

If you’re still locked into VMware, this is your warning sign to start looking at alternatives like Proxmox, OpenStack, or even bare metal Kubernetes before you get squeezed even harder.

Reversing bad cloud decisions is hard. By the time you realize you’re overpaying, you’ve lost your infra, your licenses, and your people. A repatriation project only makes sense when running workloads on-prem is at least 60-70% cheaper than your cloud bill—and that might take another year or two to materialize.

What Can You Do Now?

• Ignore IT ideology—follow the facts. Private clouds run 40-50% cheaper than being extorted by public cloud providers.

• Unblock investment in your infrastructure and empower your Private cloud team. Even an average on-prem solution beats AWS’s 65% margin tax—and with AI-driven design, execution and automation, you have no excuse not to build cheaper and smarter than ever.

• Start your VMware exit strategy. Broadcom isn’t stopping. Explore Proxmox, OpenStack, or bare metal alternatives before you’re trapped in yet another subscription racket.

• And most importantly - protect your talent.

Oh, and have you noticed? Big cloud providers barely talk to their enterprise customers anymore. AI is their new best friend, and corporations? Just another line item on their monthly, ever-increasing subscription invoices.

Enjoy.

That’s how we measure today one of the core capabilities of quantum computers.

In 2001, IBM managed to factor the number 15 using a quantum computer.
Eleven years later, in 2012, researchers in the UK factored 21, which remains the largest number ever factored by a genuine implementation of Shor’s algorithm on quantum infrastructure.

Since then, setting aside hybrid shortcuts, there has been no further progress.
We have now been waiting 14 years for the factorization of 35, which would already represent a meaningful milestone given the exponential growth in energy requirements, system stability, and error correction.

To even begin talking seriously about threatening modern cryptography, we would need to solve a quantum problem equivalent to factoring numbers on the order of 1024+ bits — that is, integers with roughly 310 decimal digits.

Yes.

Between 21 and 1024+ bits stands a mountain of hard, unresolved physics.

And that number 21? We’re quite used to it in Bitcoin.

První generace dokázala, že funguje.
Ta další má úkol daleko těžší: musí dokázat, proč na tom záleží.

Cypherpunks zapálili zápalnou šňůru a teď předávají pochodeň. Druhá generace rozhodne, co všechno necháme shořet. Bitcoin se zrodil z jejich kódu, ano, ale jeho smysl sahá daleko za jejich étos, už jim nepatří. Patří všem, kdo chápou, že v době, kdy selhávají instituce, sázka na decentralizovaný svět dává hluboký smysl - svět postavený na energii, matematice a neúplatném konsenzu. Nový trojúhelník moci, který nelze zkorumpovat.

Od anarchie k architektuře

První generace viděla Bitcoin jako anarcho-kapitalistický únik - cypherpunk, libertarianismus, steaky, memy a number go up.

Druhá generace musí jeho principy zakotvit v samotných základech civilizace: v energii, v právu a v etice. Místo hesel musí mluvit o podstatě suverenity, o technologiích postavených na fyzice místo na víře a o energii jako neúplatném základu hodnoty i civilizačního řádu. Protože energie je jedinou skutečnou měnou v tomto bankrotujícím světě.

Tohle není útěk z civilizace. Tohle je pokus ji znovu založit na pevnějších základech.

Když se signál změní v šum

Hayek a Mises nám dali mapu. My z ní udělali plakát na zeď.

Memetika nahradila myšlení. „Money printer go brrr“ a laserové oči byly symboly doby, kdy šlo o přežití. Fungovaly skvěle, byly signál. Dnes je to šum. Zní jako parodie na to, čím měl být Bitcoin: nejvážnější civilizační experiment od vynálezu internetu.
Civilizace se neposouvá memy a tričky. Posouvá se idejemi, které přežijí generace.
Dokud jazyk Bitcoinu zůstane uvězněný ve fórech a ozvěnových komorách, nikdy nevstoupí tam, kde se rozhoduje o energii, právu a budoucnosti.

Smrt ideje v derivátech

Pokud Bitcoinu nedáme nový rámec, přeloží si ho Wall Street po svém: výnos, expozice, diverzifikace, riziková váha. Už teď mluví jiným dialektem: jazykem indexů, derivátů, ESG a „odpovědného investování“.

Wall Street je stroj, který semele každou ideu, rozdrtí ji na deriváty, provede prefrontální lobotomii a prodá vám ji zpátky s fanfárami. Zachová formu, odstraní duši.

Bitcoin může dopadnout stejně: vítězství v ceně, porážka v myšlence. Přežije jako aktivum, ale zemře jako idea - bez zákazu, bez revoluce – jen tiché zapomenutí toho, co mohlo být, v kolonkách čtvrtletních zpráv.

Bitcoin nemá akcionáře, představenstvo ani hlasovací práva. Žije jen z hashratu a konsenzu – z čisté energie a incentiv. To je jeho genialita. A zároveň jeho křehkost. Co nelze ovládnout přímo, lze zkrotit příběhem.
Kapitál nemůže změnit pravidla sítě. Může ale změnit jazyk, kterým se o ní mluví.
Až se „držet vlastní klíče“ stane marginálním fetišem a „mít expozici“ normou,
finanční suverenita zemře potichu v regulovaných fondech a povinných „hosted“ peněženkách.

Druhá generace proto musí chránit Bitcoin nejen před státem, ale i před námi samotnými: před naším pohodlím, obavou riskovat a ochotou ke kompromisu.
Jinak vyhrajeme válku a prohrajeme mír.

Stoleté hledání skutečné hodnoty

Dojemná víra fiat-bros, že současná státní forma peněz je ta poslední a konečná, je zřejmě největší slepota moderní doby. Je stejně roztomilá jako víra jejich dědečků, že kůň je vrchol dopravy – jen s přidanou arogancí elity, která už půl století žije mimo fyzickou realitu a věří, že to tak zůstane navěky.

Historie ale nesnáší „navěky“. Vždycky přijde něco, co vypadá nemožně, až do chvíle, kdy se to stane realitou. Bitcoin je dokončení stoletého hledání jediné věci, kterou lidstvo doposud nedokázalo změřit objektivně a neměnně – ekonomické hodnoty.
Měříme čas atomovými hodinami. Vzdálenost světelnými roky. Teplotu kelviny, ale ekonomickou hodnotu stále mírou důvěry a rychlostí tiskárny. Ta nejcennější informace tak nadála zůstává v moci politiků a centrálních bank.

Bitcoin není revoluce. Je to poslední chybějící jednotka světového měřicího systému.
První měřítko ekonomické hodnoty, které nelze zfalšovat, zředit ani ohnout.
První, které stojí na termodynamice a matematice, ne na slibu a armádách.
První, které patří všem a nikomu.

Je to metrologie civilizace, vyvrcholení cesty, která trvala více než sto let.

Henry Ford (1921–1930s) představil myšlenku měny kryté energií s podporou Thomase Edisona.
Frederick Soddy (1920s–1930s) definoval bohatství jako energii organizovanou inteligencí.
Buckminster Fuller (1960s–1970s) viděl budoucnost v globálním systému energetického účetnictví pro celé lidstvo.
Satoshi Nakamoto (2008 → ) vyřešil stoletou hádanku peněz. Ukotvil hodnotu ve fyzické realitě:

• Vzácnost opevnil zákony matematiky

• důvěru nahradil decentralizací,

• slib nahradil energií - skrze Proof-of-Work, kde výpočet se stává důkazem a energie měřítkem pravdy.

Co Ford a Fuller pouze tušili, cypherpunks proměnili ve skutečnost. První z nich vložili do peněz energii a smysl. Druzí přidali kód a vzácnost. Spolu uzavřeli celý oblouk: dokončenou alchymii — od energie → ke kódu → k vzácnosti → k důvěře.

Od ‘fuck the banks’ k civilizaci

Potřebuje ale nový jazyk. “Fuck the banks” konverzaci ukončuje. My ji potřebujeme otevřít: „Jak zajistit spolehlivou, nezkorumpovatelnou jednotku ekonomické hodnoty v době, kdy všechny instituce selhávají?“ Z popela memů se rodí jazyk, který místo výkřiků nabízí smysl.
Bitcoin potřebuje znovu usadit – filozoficky, kulturně, eticky – do půdy, která chápe jeho význam: ne už jako nástroj revoluce či spekulace, ale jako architektura důvěry v éře nedůvěry.

Nejde o „zrušení státu“. Jde o to jak udržet moc pod kontrolou, když se přelévá z politiky do kódu a komplexita světa přesáhla schopnosti všech centrálních autorit. Decentralizace není ideologie. Je to jediná známá architektura, která zvládá komplexitu vyššího řádu.

Nejde ani o „separaci peněz a státu“ – to je starý libertariánský refrén. Jde o radikálnější a civilizačně nezbytnější odluku: odluku lidí od moci nad penězi druhých lidí. Stát není jediný, kdo může peníze znehodnotit. Bitcoin nedovolí měnit pravidla hry. Nikdo nemůže devalvovat, cenzurovat a konfiskovat váš majetek.

Proto nejde o „svobodu jednotlivce“ v romantickém slova smyslu. Jde o znovu nastavení základního vztahu lidstva k ekonomické realitě, ve které energie nahrazuje slib, konsenzus autoritu a decentralizovaná síť centralizovanou moc.
Bitcoin odděluje ekonomickou hodnotu od lidské libovůle. Je to protokol důvěry - decentralizovaný, energeticky podložený, matematicky ověřitelný.

Proč je ten příběh tak těžké pochopit?

Většina lidí žádný problém nevidí. Jejich svět totiž zatím funguje, žijí v komfortu delegované moci a své svobody jsou připraveni se vzdávat za slib pohodlí a bezpečí. Bitcoin po nich vyžaduje převzít odpovědnost... suverenitu, a to je pro mnohé obtížná volba. A když vstoupí do místnosti, kde se mluví o „otroctví fiatu“, „suverénních jednotlivcích“ a „slunci na varlatech“, vidí vzpouru a riziko, ne budoucnost.

Dokud se Bitcoin bude rámovat jako útěk z řádu a ne jeho vyšší forma, zůstane nepochopený.

Výzva

Bitcoin může být odpovědí, ale ne, dokud o něm nezačneme mluvit jinak, zaslouží víc než memy o inflaci a laserových očích. Zaslouží si filozofii. Zaslouží si kulturu. Zaslouží si nový jazyk.
Mluvme jako ti, kdo budují civilizaci, ne jako ti, kdo sázejí na její kolaps. To znamená přestat být hlasem v ozvěnové komoře a vysázet jazyk, kterým se bude psát příštích sto let ekonomické reality.
Otázka není, jestli Bitcoin přežije, ale jestli přežije v nás.

Jestli ho necháme pohltit TradFi a rozložit v jeho teflonovém trávícím traktu, nebo ho zasadíme do základů civilizace, která přijde po něm.

Druhá generace nedostala pochodeň, aby ji schovala do trezoru.
Dostala ji, aby zapálila svět.

The first generation proved it works.
The next has a far harder task: to prove why it matters.

The cypherpunks lit the fuse and are now passing the torch. The second generation will decide what we let burn. Bitcoin was born from their code, yes, but its meaning now reaches far beyond their ethos—it no longer belongs to them. It belongs to everyone who understands that in a time when institutions are failing, betting on a decentralized world makes profound sense: a world built on energy, mathematics, and incorruptible consensus. A new triangle of power that cannot be corrupted.

From Anarchy to Architecture

The first generation saw Bitcoin as an anarcho-capitalist escape—cypherpunk ideals, libertarianism, steaks, memes, and number go up.
The second generation must anchor its principles into the very foundations of civilization: energy, law, and ethics. Instead of slogans, it must speak of the essence of sovereignty, of technologies grounded in physics rather than faith, and of energy as the incorruptible foundation of both value and civilizational order. Because energy is the only true currency in this bankrupt world.

This is not an escape from civilization. It is an attempt to rebuild its foundations on firmer ground.

When the Signal Becomes Noise

Hayek and Mises gave us the map. We turned it into a poster on the wall.
Memetics replaced thinking. “Money printer go brrr” and laser eyes—symbols of a time when survival was at stake. They worked brilliantly as signals. Today, they’re just noise. They sound like a parody of what Bitcoin was meant to be: the most serious civilizational experiment since the invention of the internet.
Civilizations do not advance through memes and t-shirts. They advance through ideas that outlive generations.
As long as Bitcoin’s language remains trapped in forums and echo chambers, it will never enter the tables where energy, law, and the future are decided.

Death of an Idea in Derivatives

If we do not give Bitcoin a new frame, Wall Street will translate it into its own: yield, exposure, diversification, risk weight. They already speak a different dialect: the language of indices, derivatives, ESG, and “responsible investing.”

Wall Street is a machine that grinds every idea, crushes it into derivatives, performs a prefrontal lobotomy, and sells it back to you with fanfare. It keeps the form and kills the soul.

Bitcoin could end the same way: victory in price, defeat in meaning. It will survive as an asset, but die as an idea - no ban, no revolution - just quiet oblivion in the columns of quarterly reports.

Bitcoin has no shareholders, no board, no voting rights. It lives only on hashrate and consensus, pure energy and incentives. That is its genius. And its fragility. What cannot be seized directly can be tamed by narrative.
Capital cannot change the network’s rules. But it can change the language used to talk about it. The day “hold your keys” becomes a marginal fetish and “having exposure” the norm, financial sovereignty will die quietly in regulated funds and mandatory hosted wallets.

The second generation must therefore protect Bitcoin not only from the state, but from ourselves: from our comfort, our fear of risk, our willingness to compromise.
Otherwise, we will win the war and lose the peace.

The Century-Long Search for Real Value

The touching faith of fiat-bros that their money marks the end of monetary evolution is the greatest blindness of our age. It is as endearing as their grandfathers’ belief that the horse was the pinnacle of transportation — only with the added arrogance of an elite that has lived outside physical reality for half a century and believes it can stay there forever.

But history hates “forever.” Something always comes that looks impossible—until it becomes real. Bitcoin is the completion of a century-long quest for the one thing humanity has never been able to measure objectively and immutably: economic value.
We measure time with atomic clocks. Distance in light-years. Temperature in kelvins, but economic value is still measured by trust and printer speed. The most precious information remains in the hands of politicians and central banks.

Bitcoin is not a revolution. It is the last missing unit of the global measurement system. The first true standard of economic value that cannot be counterfeited, diluted, or bent. The first one grounded in thermodynamics and mathematics, not promises and armies. The first that belongs to everyone and no one.

It is the metrology of civilization, the culmination of a path that took more than a hundred years:
Henry Ford (1921–1930s) proposed an energy-backed currency, supported by Thomas Edison.
Frederick Soddy (1920s–1930s) defined wealth as energy organized by intelligence.
Buckminster Fuller (1960s–1970s) envisioned a global energy-accounting system for all humanity.
Satoshi Nakamoto (2008 → ) solved the century-old money puzzle. He anchored value in physical reality:

• Scarcity forged in mathematics,

• Trust replaced by decentralization,

• Promises replaced by energy - through Proof-of-Work, where computation becomes proof and energy the measure of truth.

What Ford and Fuller only sensed, the cypherpunks turned into reality. The first ones infused money with energy and meaning. The second added code and scarcity. Together they closed the arc: the completed alchemy—from energy → to code → to scarcity → to trust.

From “Fuck the Banks” to Civilization

The memes got us here. Now we need a language to go further. “Fuck the banks” ends conversations. We need to open one: “How do we secure a reliable, incorruptible unit of economic value in an age when every institution is failing?” From the ashes of memes rises a language that offers meaning instead of shouting.

Bitcoin must be re-anchored - philosophically, culturally, ethically - into soil that understands its significance: no longer as a tool of revolution or speculation, but as the architecture of trust in an age of distrust.
This is not about “ending the state.” It is about how to keep power in check when it flows from politics into code and the world’s complexity exceeds the capacity of all central authorities. Decentralization is not ideology. It is the only known architecture that can handle higher-order complexity.
It is not even about “separation of money and state”, that is an old libertarian refrain. It is about a far more radical and civilizational necessity: the separation of people from power over other people’s money. The state is not the only entity that can debase money. Bitcoin simply does not allow anyone to change the rules of the game. No one can devalue, censor, or confiscate your wealth.
That is why this is not about “individual freedom” in the romantic sense. It is about resetting humanity’s fundamental relationship to economic reality, where energy replaces promises, consensus replaces authority, and decentralized networks replace centralized power.

Bitcoin separates economic value from human arbitrariness. It is a trust protocol: decentralized, energy-backed, mathematically verifiable.

Why Is This Story So Hard to Grasp?

Most people see no problem. Their world still works. They live in the comfort of delegated power and are willing to trade freedom for the promise of convenience and safety. Bitcoin demands they take responsibility... sovereignty. That is a difficult choice for many. And when they walk into a room where people talk about “fiat slavery,” “sovereign individuals,” and “sun on your balls,” they see rebellion and risk, not the future.

As long as Bitcoin is framed as an escape from order rather than its higher form, it will remain misunderstood.

The Challenge

Bitcoin can be the answer—but not until we start talking about it differently. It deserves more than inflation memes and laser eyes. It deserves philosophy. It deserves culture. It deserves a new language.
Let us speak like people who are building civilization, not like those betting on its collapse. That means stepping out of the echo chamber and planting the language that will write the next hundred years of economic reality.

The question is not whether Bitcoin will survive, but whether it will survive in us.

Whether we let it be consumed by TradFi and decomposed in its Teflon digestive tract, or plant it as the foundation of the civilization yet to come.

The second generation was not handed the torch to lock it in a vault.
It was handed the torch to set the world on fire.

This essay was originally written in Czech. The original version is also available on the Substack.

Forty years ago, between the written and oral exam in Mathematics III at Czech Technical University, my friend and I set out to defend the Czech language at the Institute for the Czech Language. We disagreed with the discussed change to remove i/y in the past participle and write only soft i. If only hard one! We considered it a betrayal. To our surprise, we weren’t taken away by the STB from the reception, but by a brave associate professor who informed us that we were the first demonstration in defense of the Czech language in the institute’s history, dating back to 1891. We were pleased. She promised us she would defend hard y with her own life and told us to get out and go to that exam.

I mention this to show that I am a veteran in defending language and open protocols in general, so this is no random shot. Just as our satirical protest decades ago stood against regulations that threatened to limit our freedom, the same is happening on the internet today. This parallel shows that the fight for freedom of speech is endless, whether it’s about words or code.

The freedom to express your thoughts and control your own property is the foundation of a free life. And just like language, Bitcoin—a decentralized and incorruptible form of money created in computer code—is a tool that protects this fundamental freedom. That’s why a similar struggle is taking place at their core: the fight against manipulation and censorship, and the effort to preserve their true essence.

Computer code is a language like any other. It serves to express our thoughts and ideas, and although it hasn’t looked like it in recent weeks, it is even protected under the First Amendment to the United States Constitution, which protects not only what we say but also how we express it.

My favorite novel character, the philosopher and doctor Amadeu de Prado in Night Train to Lisbon, says: “Words must be immaculate like polished marble and pure like tones in Bach’s partita, which transforms everything that is not themselves into perfect silence.”

In this brilliant reference to the power of words to preserve meanings in their purest form, he expressed not only the hope that words remain transparent carriers of true thoughts but also concern about their vulnerability. Today, this reference is more important than ever.

Why? The most important and oldest communication protocol of humanity—our language—is becoming a battlefield. It’s an attack on words, their power, meaning, and our ability to understand them and have the courage to defend them. Words like race, woman, patriot, Judaism, gender, or justice are today as safe as juggling with unpinned grenades.

Why have we started to fear words? And what else will we fear?

Words are the basic building blocks of our understanding of the world. If we allow their degradation and abuse by an endless parade of pseudo-sensitive topics, they lose this ability. Wokism, a story as old as humanity. We started with the best intentions and ended up as always. The effort to recognize one’s privileges, maximize equality, and minimize oppression has evolved into a puritanical authoritarian farce that dogmatically censors everything within reach, erases people from public life, and discards abused, emptied words along the way.

Language evolves to reflect the world and maintain our ability to describe it. But this is something fundamentally different.

When people cannot rely on the meaning of words and lose the ability to communicate and navigate the world, the foundations of democratic discourse weaken, and our shared identity is lost.

When people cannot rely on a financial system that is supposed to serve them, not spy on them, censor their transactions, and devalue their assets, it undermines not only the foundations of economic independence but threatens the entire economy and questions personal financial sovereignty.

In a time when both words and money face attacks on their credibility and independence, protecting them as the foundations of a free society becomes imperative. Bitcoin and language—as pillars of decentralization and free expression—remind us how closely financial sovereignty and freedom of speech are interconnected. Protecting one is defending the other.

What would Gérard Debreu, Nobel laureate for his work on general equilibrium theory, supply and demand, say about this? He might ask how we like flying in a plane whose designers ignored the laws of aerodynamics. And then he might pose the question: Wouldn’t it be better if experts designed planes instead of political elites?

The long-term and fundamental distrust of the cypherpunk community toward the world of state currencies culminated 12 years ago in the greatest innovation we’ve ever seen in the financial sector. The world discovered digital programmable gold. Bitcoin emerged outside financial institutions, universities, and research institutes, and even entirely outside the economic sphere.

When Currency Is Built by Engineers

Thanks to this, the same engineering practices were used in the design and construction of Bitcoin as when building a house or an airplane. Mathematics and critical thinking. More than 30 years of hypotheses, experiments, and failures. For the first time in history, mathematicians, cryptographers, and software engineers took on the design of money technology, not politicians, kings, or sultans.

It’s no surprise, then, that many smart and powerful people and institutions have long tried to attack, stop, ridicule Bitcoin on technical, economic, and finally legislative levels. There are legions of them. This has been going on for twelve years and leads nowhere.

Only now are the first significant deserters appearing among the biggest players in the financial world. Why?
Because more and more people are stopping believing that money can be printed indefinitely and are starting to think that it’s perhaps better to trust mathematics than politicians and central banks.

Bitcoin is such a different form of money that the vast majority of people don’t understand it and just repeat society’s majority views. Yet it’s probably never been more important to form your own opinion.
For the generation entering economic life, this could be an absolutely fundamental opportunity. The Titanic analogy is a worn-out cliché, but Bitcoin is exactly that lifeboat that everyone can decide whether to board or not.

We need to cultivate public discussion. It’s not possible to use arguments from ignorance against a technology that has been working completely reliably for 12 years. Unacceptable. The proofs have been done. Show me a bank that hasn’t had a planned outage in 12 years. It doesn’t exist. Objections must be based on real knowledge, facts, and not a bunch of repeated half-truths and worn-out media stories.

A Unique Way to Store Value

Bitcoin certainly isn’t without risks, but it represents a huge leap forward in money technology and offers a unique way to preserve wealth. The world of finance will never be the same, and the view of money will change forever.
A cryptographically secured, decentralized protocol won’t allow more than 21 million bitcoins to be created. It won’t allow your bitcoin to be spent twice and guarantees that if you hold the key, no one can deprive you of it. It’s independent of governments and banks, without the risk of inflation, confiscation, and censorship, and offers true economic freedom to all people everywhere in the world.

This is one of those rare moments when you want to invest your own time, energy, and effort. Study and understand the basic theses and what role Bitcoin can play in your future. No one will do it for you. The establishment will discourage you, claiming they’re protecting you. They’re not. They’re protecting themselves and endangering you.

In a few years, Bitcoin might be taught in all schools, its creator Satoshi Nakamoto will be a popular exam question, and “Little Pot, Cook!” will return to children’s libraries. Or maybe not.

It’s up to us whether we create such a future and whether the freedom and financial sovereignty that Bitcoin offers are worth the effort and risk it represents today.
If you conclude that it’s not for you, that’s fine. But if out of laziness to think and lack of courage you go with the majority, you might be making your biggest mistake.

But today’s powers-that-be needn’t mourn. They have an even more perfect tool—social networks. No need for mandatory confessions. Human vanity, the need for recognition, and the desire for attention ensure that people voluntarily spill everything about themselves. They add timestamps, photos, video documentation, and even geolocation for immediate practical application. A wet dream for all spies.

Surprise from the North

There’s just one hitch. Some of our fellow citizens still live under the mistaken impression that they have a right to privacy—that they can use pseudonymous accounts and even complicate the state’s determination to protect us by encrypting their private correspondence. As if they didn’t know that email isn’t real mail!

Fortunately, the Danes have it figured out.
“We must rid ourselves of the completely erroneous notion that using encrypted communication apps is a civil right,” explains Peter Hummelgaard, Denmark’s Minister of Justice, highlighting one of the priorities of Denmark’s EU presidency.

And so, just as the Church eight hundred years ago used its infrastructure to introduce mandatory confession, the European Union today is implementing centralized digital identity eIDAS 2.0—the EU wallet. On paper, it promises convenience, but in reality, it ties your identity, finances, communication, and civic rights into a single point that can be switched off at any time. A confessional with a QR code.

In the past, the state had to revoke a passport, driver’s license, or freeze a bank account. It needed police, courts, authorities, banks. In the future, a single click might suffice—and you won’t even go for a beer.

From Monopoly on Salvation to Monopoly on Identity

But that wasn’t all. The Church didn’t maintain its monopoly on salvation just through mandatory confession. As the legendary George Carlin said: God loves you... but he needs money. And so came another masterstroke—monetizing sin and guilt. Indulgences. Pay up, and everything was erased. A business that built cathedrals and funded papal wars.

The same trick is repeating today, just with different indulgence technology. Emission allowances and carbon credits. ESG scores. Verified accounts on social media. Pay and you’re clean. Pay and your voice is more credible. Pay, shut up, and your profile is green again. Same principle, different tech.

And what if someone didn’t obey? In the Middle Ages, excommunication followed—exclusion from the Church, ban on sacraments, social death. Today, it’s deplatforming—cutting off from social networks, banking, payment gateways, or digital services. In both cases, it means the same: exclusion from society.

The Church once monopolized salvation and brilliantly cultivated and monetized our sense of guilt. Today, states and corporations monopolize identity and monetize every click. And just like back then, it’s not about faith or security—it’s about control: the ability to enforce obedience, turn guilt into a business model, and keep every person in a system from which there’s no escape.

Is There Still a Way Out?

Yes—just like five hundred years ago from church confessions and indulgences. Back then, it came with the Reformation, the printed word, and the courage of people not to let the Church dictate what to believe and how to live.

Without technology, however, Martin Luther would have remained just a local rebel in Wittenberg. The printing press turned his 95 Theses into a revolution that changed the world forever.

Today, we face a similar challenge. We need a digital reformation—freedom in technology, freedom tech: systems not controlled by states or corporations, but by people themselves. Decentralized networks, open-source, open social, auditable platforms, and peer-to-peer tools that remove counterparty risks, separate money from state power, and protect our identity from total control.

If we don’t seize this opportunity, we await a fate similar to the Middle Ages—only it won’t be excommunication, but the risk of exclusion from digital society: cut off from social networks, banking, and modern life.

The way out exists, but it requires courage, innovation, and resistance to centralized power. Think it’s impossible? It is possible.

You know who recently won Idea of the Year? Tropic Square from Prague—with the world’s first open and auditable security chip. And on October 21, 2025, this chip was launched in the new model of the hardware wallet Trezor Safe 7—the world’s first consumer electronics device entirely based on open-source principles, transparency, and auditability.

These are the innovations that show the way out.

Yeah, and someone has to write that code.
Cypherpunk.

This essay was originally written in Czech. The original version is also available on this Substack: https://www.alexpilar.com/p/od-zpovedi-k-digitalni-identite-800.

Bill Gates now admits we “overdid the climate stuff.” Too late. The moral crusade he helped bankroll turned science into slogans, peer review into peer pressure, and excommunicated any scientist who dared ask questions — as if that weren’t their job.

The damage is done. Europe, once the world’s industrial engine, kneecapped itself by worshipping carbon dashboards. Factories shuttered, nearly a million manufacturing jobs vanished, power prices doubled — or worse. The continent that built the modern world is now scared to build anything at all.

What began as “save the planet” turned into a tax on productivity and a subsidy for compliance. Eurocrats, ESG priests, and carbon-credit peddlers replaced engineers. Emissions became sin; energy abundance became immoral.

Perverse incentives everywhere: bureaucrats chase scores; consultants monetise fear; entrepreneurs optimise for subsidy capture over substance. How did we let this happen?

Debating “did we go too far?” is yesterday’s fight. The only question left: how fast do we unwind the wreckage and restore common sense?

The Pivot: From Virtue Theatre to Hard Engineering

Upgrade the OS: physics over ideology, engineering over activism, price signals over subsidies.

Here’s the baseline for a post-hysteria policy.

Energy is the closest thing we have to a base currency. You can’t print watts. A century ago, Henry Ford proposed an energy-denominated money; Thomas Edison backed him. The point isn’t to revive Ford’s scheme — it’s to remember the hierarchy: mess with energy, you mess with civilisation.

The Way Out: Five Non-Negotiables

1. Technology over ideology — merit-based, engineer-led.

2. Emissions ≠ morality — outcomes over virtue signalling.

3. Kill carbon credits — end the offset casino. If anything survives: metered methane/HFC only, continuous monitoring, independent audits, clawbacks, auto-sunset in 2030.

4. End the subsidy addiction — kill the fake price signals propping up terrible ideas.

5. Energy abundance is the foundation of civilisation — cheap, reliable power first. The data are brutal: more watts = more wealth = longer, better lives. Stop apologizing for progress.

For the record: climate change is real, and CO₂e is a problem. The doomsday narrative and manufactured urgency are fake; what’s tragic is Europe’s industrial suicide in its name.

Now is the time.

The climate cult is over. That’s not defeat, that’s growing up. We can protect the planet without turning Europe into a de-industrialised, energy-poor appendage to other people’s supply chains. For too long, boardrooms enabled the theatre and suppressed common sense. Now is the time.

Sources: Eurostat (940k jobs lost 2019–2024); IEA (industrial power +100–170% in UK/PL/HU); Gates’ “Source Code” memo (Oct 2025).

Ale dnešní mocní nemusí truchlit. Mají nástroj ještě dokonalejší – sociální sítě. Nepotřebují povinné zpovědi. Lidská ješitnost, potřeba uznání a touha po pozornosti zařídí, že lidé na sebe sami a dobrovolně vysypou úplně všechno. Přidají časové razítko, fotky, videodokumentaci, a dokonce i geolokaci pro okamžitou praktickou aplikaci. Mokrej sen všech špiclů.

Překvapení ze severu

Je tu ale jeden zádrhel. Někteří naši spoluobčané stále žijí v mylné představě, že mají právo na soukromí – že mohou používat pseudonymní účty a dokonce komplikovat státu jeho odhodlání nás chránit šifrováním své soukromé korespondence. Jako by nevěděli, že email není žádná pošta!

Naštěstí jsou tu Dánové. Ti v tom mají jasno.

„Musíme se zbavit zcela chybného dojmu, že používání šifrovaných komunikačních aplikací patří k občanským právům,“ vysvětluje Peter Hummelgaard, dánský ministr spravedlnosti, jednu z priorit dánského předsednictví EU.

A tak, podobně jako církev před osmi sty lety využila svou infrastrukturu k zavedení povinné zpovědi, zavádí dnes Evropská unie centrální digitální identitu eIDAS 2.0 - EU wallet. Na papíře slibuje pohodlí, ale ve skutečnosti spojují vaši identitu, finance, komunikaci i občanská práva do jednoho bodu, který lze kdykoli vypnout. Zpovědnice s QR kódem.

Dřív musel stát odebrat pas, řidičák nebo zablokovat účet. Potřeboval policii, soud, úřady, banky. V budoucnu může stačit jeden klik – a nejdete ani na pivo.

Od monopolu na spásu k monopolu na identitu

Ale ani to nebylo všechno. Církev si monopol na spásu neudržela jen povinnou zpovědí. Jak říká legendární George Carlin: Bůh vás miluje… ale potřebuje peníze. A tak přišel další mistrovský tah – monetizace hříchu a pocitu viny. Odpustky. Stačilo zaplatit a vše bylo smazáno. Byznys, který postavil katedrály a financoval papežské války.

Stejný trik se opakuje i dnes, jen technologie odpustků je jiná. Emisní povolenky a uhlíkové kredity. ESG skóre. Verifikované účty na sociálních sítích. Zaplať a jsi čistý. Zaplať a tvůj hlas je důvěryhodnější. Zaplať, zmlkni a tvůj profil má opět zelenou. Stejný princip, jiná technologie.

A co když někdo neposlechl? Ve středověku následovala exkomunikace – vyloučení z církve, zákaz svátostí, sociální smrt. Dnes přichází deplatforming – odříznutí od sociálních sítí, bankovnictví, platebních bran nebo digitálních služeb. V obou případech to znamená totéž: vyloučení ze společnosti.

Církev kdysi monopolizovala spásu a geniálně vypěstovala a zpeněžila náš pocit viny. Stát a korporace dnes monopolizují identitu a monetizují každý náš klik. A stejně jako tehdy, i dnes nejde o víru či bezpečnost, ale o kontrolu – o schopnost vynutit si poslušnost, přetavit vinu v obchodní model a držet každého člověka v systému, z něhož není úniku.

Je z toho ještě cesta ven?

Ano – stejně jako před pěti sty lety z kostelních zpovědnic a odpustků. Tehdy ji přinesla reformace, tištěné slovo a odvaha lidí nenechat si dál církví diktovat, čemu mají věřit a jak mají žít.

Bez technologie by však Martin Luther zůstal jen lokálním rebelem ve Wittenbergu. Knihtisk proměnil jeho 95 tezí v revoluci, která navždy změnila svět.

Dnes stojíme před podobnou výzvou. Potřebujeme digitální reformaci – svobodu v technologii, freedom tech: systémy, které neovládají státy ani korporace, ale lidé sami. Decentralizované sítě, open-source, open social, auditovatelné platformy a peer-to-peer nástroje, které odstraňují rizika protistran, oddělují peníze od státní moci a chrání naši identitu před totální kontrolou.

Pokud tuto příležitost nevyužijeme, čeká nás osud podobný středověku – jen to nebude exkomunikace, ale riziko vyloučení z digitální společnosti: odříznutí od sociálních sítí, bankovnictví a moderního života.

Cesta ven existuje, ale vyžaduje odvahu, inovace a odpor proti centralizované moci. Myslíte, že to není možné? Je.

Víte, kdo nedávno vyhrál soutěž Nápad roku? Tropic Square z Prahy – s prvním otevřeným a auditovatelným bezpečnostním čipem na světě. A 21. října 2025 byl tento čip uveden na trh v novém modelu hardwarové peněženky Trezor Safe 7 – vůbec prvním zařízení spotřební elektroniky na světě, které celé stojí na principu otevřeného kódu, transparentnosti a auditovatelnosti.

To jsou inovace, které ukazují, kudy vede cesta ven.

Jo, a někdo k tomu musí napsat ten kód.

Cypherpunk.

Why a $20B Market Is Ready for a New Standard

In today’s global infrastructure, “trust” has become one of the most overused, and least examined, concepts. Nowhere is this more evident than in semiconductors, where we all rely on the blind assumption that a chip does what it claims, and only that. In 2025, that assumption no longer holds.

Beneath our digital infrastructure lies a hidden battlefield, where closed chips and national agendas determine who can trust whom. Nations blacklist manufacturers not because of proven malice, but because trust has eroded. No one can say with certainty what’s actually embedded in the silicon that powers our systems.

This isn’t just geopolitics. It’s a structural failure in the architecture of trust.

Today’s chips are opaque by design. Their logic is hidden. Their behavior isn’t verifiable. Layers of NDAs and proprietary licensing prevent even security researchers from understanding what a chip actually does. And when vulnerabilities are discovered, engineers are often legally barred from speaking out.

This isn’t a strategy - and it sure as hell isn’t a security model. It’s a systemic risk.

Redefining the Problem from First Principles

Tropic Square isn’t here to patch a broken architecture. It’s here to replace it. Trust must be earned through auditability and proof, not granted politically or enforced through contracts.

That’s why TROPIC01 was built: the world’s first open, auditable secure element, designed and manufactured in Europe. Not a vision. Not a prototype. In production. Shipping now.

The Shift to Verifiable Infrastructure

Modern infrastructure can no longer run on unverified assumptions. From biometrics to decentralized physical networks, from medical devices to critical manufacturing - proving what your hardware does is no longer optional.

And yet, the secure element market is still dominated by legacy vendors clinging to closed architectures, operating under a Cold War-era model of trust. That’s no longer good enough.

Tropic Square isn’t just selling chips. It’s defining a new architecture of trust for the next generation of secure infrastructure, where:

• Verification replaces belief

• Transparency beats opacity

• Openness becomes a competitive edge

The Future

The future are chips that can be audited, tested, and verified—by anyone: regulators, researchers, partners, or adversaries. Because critical infrastructure must be trust-less. Verifiable by design.

Tropic Square isn’t just a new chip. It’s the beginning of a new paradigm.

Inovace nikdy nekončí a zůstává naší nadějí. Technologie je neutrální – nemá v sobě zakódované dobro ani zlo. Záleží na tom, jak jí rozumíme a jak dokážeme předvídat její důsledky. Minimalizovat stát v našich životech a přetvářet ho v protokol, který můžeme pohodlně a bezpečně používat, je skvělá cesta.

Většinu svého profesního života jsem se digitalizaci věnoval v organizaci s miliony zákazníků a statisíci zaměstnanců. Vím tedy z první ruky, že hranice mezi dobrým úmyslem a noční můrou je skutečně tenčí než vlas.

Starý trik, nová hrozba

Politika má osvědčený trik: pojmenujete zákon tak, aby odpor proti němu vypadal nelidsky nebo přímo jako zrada. Kdo by byl proti návrhu „Chraňme nevinné děti“? Přesně tak prošel v USA Patriot Act – jeden z nejhorších zákonů moderní historie, který znamenal masivní zásah do svobod občanů a jehož stopy Amerika cítí dodnes.

Evropa používá stejnou metodu. Pod atraktivními hesly v Bruselu vzniká infrastruktura, která může přetvořit kontinent v prostor digitální kontroly. A čtyři klíčové projekty se postupně propojují do jednoho celku.

Digitální identita – kým jste a kde jste

Slogan: „Užitečná inovace pro poctivé lidi, kteří nemají co skrývat“

Evropská digitální peněženka (EUDI Wallet podle nařízení eIDAS 2.0) má propojit občanku, řidičák, zdravotní údaje i bankovní identitu. Pohodlné a praktické… ovšem s masivními riziky.

Rakouská organizace Epicenter.works dokonce kritizovala Ivana Bartoše (Piráti) a české předsednictví Rady EU za oslabení ochrany soukromí, protože zatímco francouzské předsednictví v roce 2022 vložilo do návrhu klíčové pojistky, české je v páté verzi kompromisního textu odstranilo. Důvod? Dodnes bez jasného vysvětlení.

Co se změnilo? Subjekty mohou nyní žádat vaše data bez kontroly, všechny záznamy lze spojovat do kompletního profilu, jeden identifikátor propojí zdraví, finance i osobní údaje – a stát navíc může kdykoli odebrat přístup k vaší identitě. ‚Dobrovolná‘ peněženka se tak může velice rychle stát faktickou povinností i nástrojem nátlaku. Argument „poctiví lidé nemají co skrývat“ je falešný. Je to stejné jako říct, že nepotřebujete svobodu slova, protože nemáte co říct. Právo na soukromí není únikem před zákonem – je to základní pojistka svobody, od volební urny po ordinaci lékaře.

Digitální euro – víme o vás vše. Soukromí končí zde.

Slogan: „moderní alternativa k hotovosti“

Bankovní tajemství bylo vždy základním pilířem důvěry mezi občanem a finančním systémem. Nechránilo jen „zločince“, jak rádi tvrdí byrokrati, ale především obyčejné lidi před zvůlí státu.

Tento princip je nyní v ohrožení. Digitální euro otevírá dveře k bezprecedentní kontrole finančního života občanů. Každá transakce bude stopovatelná a kdykoli blokovatelná. Hotovost je anonymní, okamžitá a nezávislá. Digitální euro znamená pravý opak: dohled a úplnou závislost na infrastruktuře státu.

Masivní regulace – jak se dusí finanční svoboda

Slogan: „boj s praním špinavých peněz a drogovými kartely“

Hotovost byla po staletí symbolem svobody – možnost nakládat se svými penězi bez žádosti o povolení. Stejný příslib dává i krypto: finanční inkluzi, inovace a možnost fungovat bez prostředníků. V EU ovšem nastupuje přeregulace. Hotovost se stává podezřelou, omezovanou a kriminalizovanou. Regulace MiCA (právní předpis Evropské unie, který byl přijat s cílem vytvořit jednotný regulatorní rámec pro kryptoaktiva v rámci vnitřního trhu EU) vyhání finanční inovace i kapitál do USA nebo Dubaje. Unie se tváří, že chrání občany, ale ve skutečnosti nechrání. Systematicky tlačí lidi k tomu, aby se vzdávali své finanční svobody „ve vyšším zájmu“.

Jenže praní špinavých peněz se odehrává jinde. Podle mezinárodního fondu a Europolu probíhá přes 96 % praní peněz přes tradiční banky. Přesto se omezení zaměřuje na hotovost, krypto a občany – je to politicky vděčné a snadno viditelné.

Chat Control – vše, co kdy napíšete komukoli

Slogan: „chráníme naše děti“

Evropa kdysi inspirovala svět principem poštovního tajemství. Dnes ale podkopává svůj vlastní odkaz. To, co je u dopisů nedotknutelné, má být u digitální komunikace ignorováno. Plán je prostý: povinné skenování všech soukromých zpráv, postů, e-mailů, souborů i fotek, a to ještě před jejich odesláním. Každý „závadný“ obsah má být automaticky hlášen. Výsledkem ale může být záplava falešných poplachů, kriminalizace nevinných lidí a skuteční predátoři se jen přesunou jinam. Běžní občané přijdou o soukromí a mnoho aplikací z Evropy jednoduše zmizí.

To, že jsme na to zvyklí, by nás nemělo ukolébat – právě naopak. Už dnes kvůli regulacím nemáme přístup k technologiím, které jsou jinde běžné: autonomní auta, genové terapie nebo i triviální peer-to-peer platby v Apple Pay. Smutnou ironií je, že i kdyby tento systém fungoval – a on nebude – problém neřeší.

Podle statistik ale drtivou většinu dětských obětí zneužívají rodinní příslušníci a lidé z nejbližšího okolí. Skutečná ochrana dětí musí začít tam a například přísnějšími, nikoli podmíněnými tresty – ne u šmírování všech občanů.

Digitální totalita?

Každý z těchto projektů je sám o sobě nebezpečný. Spojené dohromady ale mohou vytvořit systém, kde stát ví, co píšete a komu, kým a kde jste a za co utrácíte.

A vše z toho může zastavit, zakázat nebo stíhat. Nejde o izolované nápady, ale o čtyři stavební kameny jediné vize: Evropy, která pod záplavou ideologie a naivního aktivismu buduje, možná neuvědoměle, model totální kontroly. Svoboda občana se vytrácí nenápadně – jako když kolem vás roste klec z neviditelných mříží, které se zhmotní právě ve chvíli, kdy chcete odejít.

Není to ale stejné v celém západním světě. Ve Spojených státech neexistuje federální digitální identita z obav o svobodu občanů, digitální dolar byl Kongresem výslovně zakázán ze stejných důvodů a hotovostní platby nemají limit. Evropané dostávají přesný opak: digitální identitu, digitální euro a kriminalizaci hotovostních plateb nad 10 000 €. Proč?

Stále to ještě může dobře dopadnout

Budoucnost není osud, ale suma našich rozhodnutí. Ve světě je víc dobra než zla. Ne o moc, ale je. A technologie to odráží. Digitální identita může být stále ještě navržena jako auditovatelné open-source řešení. Ne se slabou ochranou soukromí, zastaralou kryptografií a možností kdykoli odebrat přístup, ale na moderních principech: decentralizaci, minimálním sdílení dat a technologiích typu zero-knowledge proofs. Jen tak se z ní stane nástroj, který občanovi slouží – místo aby ho vydával státu a korporacím na milost. Česká republika si může napravit reputaci a aktivně usilovat o to, aby Chat Control 14. října vůbec neprošel. A česká koruna zůstává alternativou k digitálnímu euru. Mnohé je stále na nás.

Alexandr Solženicin ve Souostroví Gulag napsal: „Kéž by si každý z nás pamatoval, že se v našem životě může stát chvíle, kdy nebude žádné útočiště, žádný únik. A jedinou ochranou před zlem bude odvaha postavit se mu.“ Dnes to platí stejně.

Digitální nesvoboda nepřijde s ostnatým drátem a strážními věžemi. Přijde se sloganem „chráníme děti“, „bojujeme proti praní peněz“ a „moderní alternativou k hotovosti“. A otázka nezní, zda máme co skrývat. Otázka zní, zda si chceme uchovat svobodu – nebo ji vyměníme za pohodlí a iluzi bezpečí.

Jak to souvisí s námi?

Představme si svět, kde jsou peníze bezpečným přístavem pro ukládání ekonomické hodnoty. Něco, na co se můžeme spolehnout, o čem nemusíme přemýšlet a kde nehrozí ani devalvace, ani konfiskace. Svět, kde se nemusíte bránit inflaci riskantními investicemi, kterým nerozumíte ani vy, ani jejich prodejce a kde nemovitosti nenahrazují funkci uchovatele hodnoty. Tuto základní funkci peněz, ve které fiat (zákonné - pozn. red.) měny selhaly, a tím učinily bydlení prakticky nedostupné, a to nejen nejen pro mladé rodiny. A konečně svět, kde díky otevřenému přístupu ke globální monetární síti mohou lidé svobodně komunikovat ekonomickou hodnotu, aniž by museli žádat o povolení.

Experiment státních peněz a odchod od zlatého standardu, který se nám přihodil v minulém století, skřípe víc a víc a fiat peníze se dále stávají zdrojem stresu a starostí, a to i v západním světě. Nikdo totiž již nevěří v jejich schopnost udržet si hodnotu v čase. Přihodil píši proto, protože nenajdete jedinou vládu, která kdy měla volební program založený na znehodnocování vlastní měny. Nicméně ovládat tiskárny peněz je takové pokušení a tak silně návyková droga, že se nikdy žádné vládě nepodařilo s touto závislostí vypořádat a naopak všechny si své dávky neustále zvyšují.

Bitcoin postupně přestane být rizikovou investicí a stane se klíčovým produktem na finančním trhu - skutečný spořicí účet v měně zcela separované od státu, přístupný všem bez rozdílu. Zkuste si udělat malé mentální cvičení a denominujte svůj příjem za posledních pět let v dolarech, ve zlatu a v bitcoinu. Vidíte to? Přišel čas denominovat ekonomické aktivity v bitcoinech, abychom viděli jejich skutečnou hodnotu?

Je to poprvé v historii a možná i naposled, kdy drobní investoři mají šanci do něčeho tak zásadního vstoupit první, na úplném začátku a předběhnout „velký kluky“, které zdržuje jak jejich ego, tak i regulace. V normálním investičním světě se to nikdy nestane. Nejen první, druhé a třetí kolo financování startupů, ale i pre-IPO alokace jsou pouze pro úzký okruh vybraných investorů a retail se k akcii dostane, až když je titul na trhu a velká část asymetrické výhody rizik je již vyluxována.

Ne však tady. Situace se rychle mění, velcí hráči se probouzejí, nicméně stále je čeká spousta práce, než splní podmínky trhu a regulátorů a mohou do arény vstoupit naplno. Toto okno příležitosti se začíná přivírat. Pokud vám váš finanční poradce ani dnes není schopen dobře vysvětlit a případně doporučit pro vás vhodnou strategii investice do bitcoinu, hledejte nového. Nebo ještě lépe, udělejte si vlastní názor.

3. ledna měl bitcoin dvanácté narozeniny. Oslavil je svým dalším maximem. Tím potvrdil jak podezření dosud šálené veřejnosti, tak i nejhlubší obavy finančního establishmentu, že to ve skutečnosti není bublina, ale špendlík. Špendlík, který právě teď, před našima očima, propichuje bublinu fiat měn a nabízí novou decentralizovanou alternativu peněz vytvořenou pro internet a 21. století a s tím i naději pro mladou generaci, že z toho všeho vede cesta ven.

Nevěřte nikomu, ověřujte všechno a spoléhejte se na svůj vlastní rozum. Bitcoin není cesta, jak rychle zbohatnout, je to způsob, jak pomalu a fatálně nezchudnout.

Bitcoin totiž spotřebuje spoustu energie. Určitě jste to už slyšeli a je to pravda.

Co jste ale možná neslyšeli, je, že bitcoin přináší na energetický trh příležitosti, které tu nikdy nebyly. Může využít odpadní, uvázlou a nadbytečnou energii, stabilizovat provoz obnovitelných zdrojů a zlepšit využití kapacit, které se zapínají jen tehdy, když je zle. Přesně tak. To všechno je možné. Jo, a také umí uložit energii jako informaci. Cool? Jdeme na to.

Jachting a plyn

Začněme tím, co má společného pálení zemního plynu a jachting.

Všichni známe obrázky z ropných polí osvětlených ohnivými sloupci. Jsou vidět i z vesmíru. Víte, proč producenti ropy pálí zemní plyn jak šílenci, místo aby jej prodali? Odpověď je jednoduchá. Zachycení a transport plynu je mnohdy neekonomické. Tak se to prostě spálí. Je to nejbezpečnější a nejlevnější pro těžaře a naprosto negativní pro všechny včetně planety. Odpadní plyn jako vedlejší produkt těžby ropy je uvázlá, nepoužitelná energie, generující jen náklady a spaliny.

Tedy byla to nepoužitelná energie, dokud firma Crusoe nezačala dodávat mobilní kontejnery obsahující turbínu, generátor a datové centrum. Tato sestava umí ukončit bezúčelné a neekologické pálení plynu a vysvobozenou energií zásobovat těžbu bitcoinů, financující celou hru. Marty Bent z firmy GAM odhaduje, že jedna instalace za jeden měsíc spotřebuje a zaplatí plyn asi za $475k. Plyn, který by jinak přišel nazmar. Ročně se na světě bez užitku spálí asi 150 miliard m³ plynu, což by Česku stačilo skoro na 20 let.

Světová banka má iniciativu na ukončení pálení odpadního plynu do roku 2030, navzdory tomu se v roce 2019 spálilo zase o 3 % víc. Proč? Producenti ropy mají skvělou lobby a minimální ekonomickou motivaci. To se teď ale změní. Těžba bitcoinů nabízí cestu, jak monetizovat nepřenositelnou energii, ať je, kde je. Nic takového dosud nebylo možné a profit je skvělá motivace.

Všichni asi vědí, že se elektrický proud občas prodává za negativní cenu. Distribuční síť není schopna přenést energii tam, kde je potřeba, a neumí ji uložit. Zvláště víkendy, když je jasno a fouká jako o život, tedy skvělé počasí pro jachtaře, jsou smutným časem pro větrné a solární elektrárny. Jsou buď odstaveny, nebo elektřinu nabízí za zápornou, dotovanou cenu.

Jak to spolu souvisí? Jednoduše. Problém je v obou případech stejný. Energie uvázlá na nepřístupných místech nebo vyrobená v nevhodném čase. Vysoce mobilní a konstantní spotřeba těžby bitcoinu je příležitost, nejen jak monetizovat uvázlou a nedostupnou energii, ale i jak nahradit chybějící odběr při výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů.

Nikdy v historii energetického trhu neexistoval globální hráč s tak brutální ekonomickou motivací objevovat a spotřebovávat odpadní, uvázlou a nadbytečnou energii kdekoliv a kdykoliv na světě a přitom mít naprosto neobvyklou toleranci k výpadkům. Těžbu totiž můžete přerušit kdykoliv a bez následků.

Je to nový fenomén, který ve světě energetiky spustí vlnu inovací.

Baterie I

Znáte Dlouhé Stráně? Skvělý projekt, budovali jsme je 18 let, další se už nikdy nepostaví. Co dělají? Něco velice podobného. Jen přebytečná elektřina se používá k přečerpávání vody do horní nádrže. V našem případě, díky inteligentní integraci energetické a monetární sítě můžeme ukládat energii jako informaci reprezentující ekonomickou hodnotu a přeměnit zpět, když a kde je potřeba.

Příkladem jsou čínské vodní elektrárny v období dešťů, na jejichž obrovské přebytky nepřenositelné energie se slétají těžaři jako supi každý rok. I díky tomu se už dnes podíl obnovitelné energie při těžbě bitcoinu odhaduje přes 40 %. EU má cíl 20 % pro rok 2020 a kdyby byl bitcoin země, byl by na špici, hned za Švédskem.

Baterie II

Vlády mnoha zemí si platí záložní kapacity na výrobu elektřiny, které jsou aktivovány pouze v době špiček. Například Polsko zaplatí letos 32 miliard korun za zdroje, které prakticky nepoužije.

Už víme, že těžba se může vypnout a zapnout kdykoli a odehrávat kdekoli. Umístěme ji tedy do míst, kde nastává nedostatek energie nejčastěji a nejakutněji. A pozor: ve špičce místo abychom zapínali rezervní kapacity pouze vypneme těžbu. Otočíme problém na hlavu, z datového centra uděláme baterii. Kompenzovat těžaře v době špiček bude řádově levnější než držet záložní elektrárny používané pár dní v roce. Již dnes s touto vizí zápolí americký start-up Layer1, který nefinancuje nikdo jiný než Peter Thiel.

Vnímáte, jak překvapivě rezonují vize budoucí energetické sítě založené na čistých, obnovitelných zdrojích a globální monetární sítě umožňující ukládat energii jako informaci? Jejich synergie umožní vysvobozovat energii uvázlou v čase či prostoru.

Ještě maličkost - teze, že bitcoin ničí energii, je mýtus. Ze základní školy víme, že energii nelze zničit, pouze transformovat. Bitcoin energii transformuje do informace reprezentující ekonomickou hodnotu. Energie se může přelévat z wattů do bitcoinů a zase zpátky. To jsme nikdy neuměli.

Zpět k jachtingu

I když těžba bitcoinů otevírá příležitosti, které v energetice neexistovaly, a stane se jedním z chybějících kousků skládanky, nemá důvod se za spotřebovanou energii omlouvat. Nabízí totiž lidem něco, co nelze koupit: finanční suverenitu a ochranu proti dlouhodobé inflaci, jakou nikdy neměli.

Vize o decentralizované, na vládách nezávislé monetární síti, přístupné všem bez rozdílu, kde nikdo nemůže konfiskovat, cenzurovat či devalvovat váš majetek, za to prostě stojí a elektřina použitá k jejímu provozu byla, je a zůstává účelně využitá. Jak to víme? Trh tuto otázku zodpovídá každou hodinu a každý den již dvanáct let.

Růst produkce energie byl vždy v historii lidstva známkou pozitivního rozvoje společnosti a velice úzce koreluje s kvalitou života, který žijeme. Snaha omezovat produkci a spotřebu energie je vedena pochopitelným úsilím chránit naši planetu, nicméně moralizování o tom, k čemu ji využít, výsledky nepřináší. Jak dlouho již víme, že domácí přístroje ve stand by spolknou za rok jen v US výkon 50 velkých elektráren, a jak dlouho už koukáme na ty hořící sloupy?

Překvapivě se ukazuje, že masivní objem energie spotřebované pro těžbu bitcoinu je příležitostí k akceleraci přechodu k čistým a obnovitelným zdrojům, a to na ekonomickém základě a motivaci.

Stejně tak je zřejmé, že se těžba soustředí na obnovitelné a uvázlé zdroje energie v místech a časech, kdy nejsou k užitku nikomu jinému. Ne proto, že jsou těžaři hodní kluci, ale protože jsou ekonomicky motivováni a jedinečný profil spotřeby s mobilním odběrem to umožňuje.

Mnoho otázek čeká na odpovědi, ale vidíte, jak ta řešení vystupují z mlhy?

Nebylo by skvělé, jednou v budoucnosti, se dívat na spotřebu energie se stejným pocitem míru, jako když dnes pozorujete plachetnice, kterým nikdo nevyčítá, že zbůhdarma plýtvají kinetickou energií větru ke své plavbě? Jistě ano, ale stát se civilizací Typu I ve škále ruského astrofyzika Nikolaje Kardashe nebude jen tak. Je to civilizace využívající veškerou energii na planetě a dostupnou z nejbližší hvězdy. Carl Sagan odhadl, že jsme urazili 70% této cesty. Ta těžší část je před námi, ale dobrá zpráva je, že monetární síť pro takový svět již máme a na té cestě nám může pomoci.

Pokud je Vám blízká vize finanční svobody, záleží Vám na kvalitě prostředí, ve kterém budete žít a hledáte inspiraci pro Váš další projekt či startup, přemýšlejte o tom.

Před 40 lety, mezi písemnou a ústní zkouškou z matematiky III na ČVUT, jsme s mým přítelem vyrazili bránit češtinu na Ústav pro jazyk český. Nesouhlasili jsme s diskutovanou změnou odstranit i/y v příčestí minulém a psát pouze měkké i. Kdyby aspoň tvrdé! Považovali jsme to za zradu. K našemu překvapení nás z vrátnice neodvedla STB, ale odvážná paní docentka, která nám oznámila, že jsme první demonstrace na obranu českého jazyka v historii ústavu, který sahá až do roku 1891. Měli jsme radost. Slíbila nám, že bude bránit tvrdé y vlastním životem a řekla, ať už vypadneme a jdeme na tu zkoušku.

Říkám to proto, abych ukázal, že jsem veterán v obraně jazyka a otevřených protokolů vůbec a tohle není náhodný výstřel. Stejně jako náš recesistický protest před desítkami let, dnes stojíme proti regulacím, které hrozí omezit naši svobodu na internetu. Tato paralela ukazuje, že boj za svobodu projevu je nekonečný, ať už jde o slova nebo kód.

Možnost nakládat svobodně se svými myšlenkami i se svým majetkem je základ svobodného života. A stejně jako jazyk je i bitcoin, decentralizovaná a nekorumpovatelná forma peněz vytvořená v počítačovém kódu, nástrojem, který tuto základní svobodu chrání. I proto se v jejich jádru odehrává podobný zápas: boj proti manipulaci a cenzuře, a úsilí o zachování jejich pravé podstaty.

Počítačový kód je totiž jazyk jako každý jiný. Slouží k vyjadřování našich myšlenek a představ a i když to tak v posledních týdnech moc nevypadá, je dokonce i pod ochranu Prvního dodatku Ústavy Spojených států, který chrání nejen to, co říkáme, ale i způsob, jakým to vyjadřujeme.

Má oblíbená románová postava, filozof a lékař Amadeu de Prado v Nočním vlaku do Lisabonu říká: „Slova musí být neposkvrněná jako vyleštěný mramor a čistá jako tóny v Bachově Partitě, která vše, co není jimi samými, promění v dokonalé ticho.“

V tomto brilantním odkazu na sílu slov uchovávat významy v jejich nejčistší formě vyjádřil nejen naději, že slova zůstanou průzračnými nositeli skutečných myšlenek, ale i obavu z jejich zranitelnosti. Dnes je tento odkaz důležitější než kdykoliv předtím.

Proč? Nejdůležitější a nejstarší komunikační protokol lidstva – náš jazyk – se stává bitevním polem. Jde o útok na slova, jejich sílu, význam a naši schopnost jim rozumět a mít odvahu je bránit. Slova jako rasa, žena, patriot, židovství, pohlaví či spravedlnost jsou dnes stejně bezpečná jako žonglování s odjištěným granáty.

Proč jsme se začali bát slov? A čeho všeho se ještě budeme bát?

Slova jsou základní stavební kameny našeho porozumění světu. Pokud dovolíme jejich degradaci a zneužívání nekončícím zástupem pseudocitlivých témat, tuto schopnost ztrácí. Wokismus, historka stará jako lidstvo. Začali jsme s nejlepšími úmysly a skončili jako vždycky. Snaha uvědomit si svá privilegia, maximalizovat rovnost a minimalizovat útlak, se vyvinula v puritánskou autoritářskou frašku, která dogmaticky cenzuruje vše v dosahu, maže lidi z veřejného života a zneužitá, vyprázdněná slova odhazuje podél cesty.

Jazyk se vyvíjí aby odrážel svět a udržel naši schopnost jej popsat. Toto je ale něco zásadně jiného.

Když se lidé nemohou spolehnout na význam slov a ztrácejí schopnost komunikovat a orientovat se ve světě, oslabují se základy demokratického diskurzu a ztrácí se naše společná identita.

Když se lidé nemohou spolehnout na finanční systém, který jim má sloužit a ne je špehovat, cenzurovat jejich transakce a devalvovat jejich majetek podkopává to nejen základy ekonomické nezávislosti, ale ohrožuje celou ekonomiku a zpochybňuje osobní finanční suverenitu.

V době, kdy slova i peníze čelí útokům na jejich věrohodnost a nezávislost, stává se imperativem chránit je jako základy svobodné společnosti. Bitcoin a jazyk, jako pilíře decentralizace a svobodného projevu, nám připomínají, jak úzce jsou finanční suverenita a svoboda projevu propojeny. Ochrana jednoho je obranou druhého.

Kdykoli zmíním odluku peněz od státu, padne otázka: „Kdo bude mít odpovědnost za naše peníze, když ne stát?“ Odpověď je prostá: „To, co jste nenáviděli celou střední školu: matematika.“ Státu se nedá s penězi věřit. Lidem se nedá s penězi věřit. Vůbec nikomu se totiž nedá s penězi věřit. Tedy kromě kryptografie a nezměnitelného algoritmu. K jeho naprogramování stačilo pouhých 9 řádků kódu, a přesto definuje monetární politiku: každé 4 roky se objem nově vytěžených mincí sníží na polovinu a v roce 2140 skončí úplně. Není to kouzelně jednoduché?

Odluka peněz od státu ale neznamená, že někdo jiný bude mít moc rozhodovat o penězích. To je omyl. Cílem je vtisknout monetární politiku do protokolu decentralizované sítě, kde neexistuje riziko protistrany, transakce nemohou být cenzurovány, majetek konfiskován, hodnota devalvována a minulost měněna. Bitcoin. V mnoha oblastech našeho života již algoritmy nahradily člověka a vedou si skvěle. Technologie peněz je jen další v řadě. Není důvod brát si to osobně. Bitcoin je koncept decentralizace aplikovaný na lidskou komunikaci hodnot, je to nekorumpovatelný jazyk pro komunikaci naší ekonomické hodnoty. Inovace tak vzdálená dnešnímu chápání peněz, že nás nesmí překvapovat, jak obtížný cíl to je, jak dlouhá k cesta němu vede a že ne všechno půjde podle plánu.

Nic nejde podle plánu

Muhammad Ali říkával, že každý plán vydrží jen do první rány. Všichni máme příbuzné, se kterými nechceme být tak úplně spojováni, a bláznivé strýčky, které nezveme ani na pohřby. Vztah bitcoinu ke kryptu je podobný jako k příbuzným, o kterých doufáte, že vás nenavštíví, nikde je nepotkáte, a přesto na ně narážíte od ráno do večera a dělají vám ostudu po celém Prostějově.

Bitcoinová komunita má již dlouho hluboké podezření, že krypto je jeden velký podvod vezoucí se na vlně bitcoinu, který jediný představuje skutečnou inovaci. Problémy fiat systému, které bitcoin s takovým úsilím odstraňuje, krypto nadšeně znovu objevuje, využívá ve svůj prospěch a nikdy nekončící řada podvodů, hackerských útoků a bankrotů snižuje důvěryhodnost všech, mobilizuje regulátory a nováčky přivádí za hranici paniky.

Krypto komunita má zase pocit, že bitcoin není dostatečně zábavný a inovativní, bitcoinový maximalismus je protivný, a nechápe, proč by si nemohla vytvořit tolik kryptoměn, kolik chce, tisknout si, co je napadne, a obrat každého, kdo jde okolo. Prostě jiný sport. Zásadním kamenem je decentralizace. Satoshi Nakamoto (zakladatel bitcoinu) to věděl a jeho odchod ve správný čas byl geniálním aktem, jak jí dosáhnout. Z kocoviny probouzející se kryptosvět nyní zjišťuje, že výměna decentralizace za moc, uživatelskou přívětivost a škálovatelnost nebyla oběť věže, ale krále. Peníze totiž mezi sebou nesoutěží svou digitální formou. To je omyl. Všechny budou digitální. Soutěží se mezi monetárními politikami, jejich stabilitou a mírou decentralizace.

Cesty se dělí. Jedna míří k centralizaci, regulaci a drtivá většina kryptoměn na ní tak míří k nule, druhá ke svobodě a finanční suverenitě. To, že vyšly ze stejného bodu, není důležité a společné označení krypto již není užitečné. Stejně jako typ používané databáze neříká nic o aplikacích na ní postavených, neříká použití blockchainu a kryptografie nic o cílech projektů, které na nich vznikají. Tu předponu jsme stejně ukradli kryptografům, tak jim ji vraťme.

Zábava, nebo budoucnost?

Pokud vizí bitcoinu je oddělit peníze od státu, cílem drtivé většiny projektů v kryptu je oddělit peníze od jejich majitelů. Nedávná studie ukázala, že 97,2 % tokenů na krypto burze Uniswap bylo podvodných. Regulátoři nemohou nekonat, když jim někdo okrádá retail. Krypto ekosystém se stane plně regulovaným, cenzurovaným prostředím s integrovanými procesy KYC/AML. Majitelé a management nebudou mít jinou volbu, pokud nechtějí strávit život na útěku. Bitcoin tak bude pokračovat svůj osamělý boj. Nejodolnější, nejrobustnější a nejbezpečnější síť bude dál stavět základy globálního decentralizovaného finančního světa. Krok za krokem, blok za blokem. Bez kompromisů. Energie, kterou nelze zastavit.

Svět se mění. A mění se způsobem tak zoufale podobným všem předešlým. Bez plánu a cíle, chaoticky, na ruinách předchozích pořádků. Ale s nadějí, že některé karty se budou rozdávat znovu. Krypto je zábavný park s kasiny, opičkami, horskou dráhou a atmosférou Chicaga dvacátých let minulého století. Nemám proti tomu vůbec nic. Fiat svět má své Las Vegas, Atlantic City a Václavák. Ale i babička z Orlických hor (RIP Tomáš Ježek) chápe, jestli je ve „Spořce“ v Bartošovicích, nebo v MGM Grand v Las Vegas. V kryptu si nikdy nejste jisti. Pokud to chcete opravdu zkusit, položte si jednu otázku: Jdete investovat do otevřené, decentralizované peněžní sítě, kde neexistuje cenzura, konfiskace a devalvace, nebo se jdete bavit do kasina, sázet na jackpot a jezdit na horské dráze?

Bitcoin, nebo krypto?

A jako vždy na závěr: Nevěřte nikomu, ověřujte všechno a rozhodujte se sami. Bitcoin není způsob, jak rychle zbohatnout, ale jak pomalu nezchudnout.

Vineet Raj Kapoor říká: „Teorie her spočívá ve zkoumání svobody volby a rovnováhy, která vyplývá z pochopení důsledků této svobody.“ Skvělé. Kdyby tak jen všichni věděli, co to je Nashova rovnováha a jak hledat správné stimuly, ať už řeší obchodní, společenské nebo geopolitické problémy, svět by vypadal jinak. Nicméně zpět k našemu tématu. Teorie her, decentralizace a jedinečné nastavení incentiv pro všechny zúčastněné zaručuje, že ač se navzájem ani neznají, a vedeni pouze svými sobeckými ekonomickými zájmy, chovají se racionálně a tím chrání a udržují monetární síť Bitcoin v dynamické rovnováze.

Je ale možné, že existuje ještě jedna, skrytá hra, kterou tvůrci udělali téměř neviditelnou a která se až dnes pomalu začíná vynořovat z hlubin binárního kódu?

V internetovém profilu tvůrce bitcoinu Satoshiho Nakamota je uvedeno datum narození 5. dubna 1975. Je to stejné datum, kdy federální vláda Spojených států vydala o desítky let dřív, v roce 1932, nařízení č. 6102, kterým bylo soukromé vlastnictví zlata občany prohlášeno za nezákonné. Mimochodem to trvalo 41 let. Bitcoin „White paper“ byl publikován 31. listopadu 2008, tedy na výročí dne, kdy podle tradice Martin Luther roku 1517 vyvěsil na dveře kostela v německém Wittenbergu svých 95 tezí, které nastartovaly protestantskou reformaci.

Nemělo by nás tedy překvapit, že ambice tvůrců daleko přesahují rozměry samotného kódu a že na cestě králičí norou spolu s Alenkou objevíme ještě mnoho zajímavého. Třeba to, že ve světě neustále rostoucí kontroly, zákazů a omezování lidské svobody přináší bitcoin naději tím, že dělá přesný opak. Posiluje suverenitu a postavení jednotlivců na úkor autorit. Neexistuje žádný jiný nenásilný, globální fenomén, který má schopnost odebírat moc institucím a státům a předávat ji jednotlivcům. Žádný.

Dělá to klidně, bez křiku, dramat a barikád. Den za dnem, rok za rokem, blok za blokem. To, že to mnozí nevidí, nesmí rozptylovat. Stačí si připomenout, co říkala první influencerka světa Mary Kay Ash: „Na světě jsou tři typy lidí: ti, kteří ho mění, ti, kteří se dívají, a ti, kteří se ptají, co se to stalo.“

Bitcoin stojí sám.

Všichni ostatní se sklánějí a uhýbají před neustále rostoucí silou globálních korporací, mocí států a jejich institucí, jejichž ambice vládnout je pouze srovnatelná s jejich neschopností tuto moc efektivně vykonávat.

Státy, firmy či jednotlivci sice mohou koupit spoustu bitcoinů a také to dělají, ale nemohou kontrolovat a manipulovat decentralizovaný protokol tak, jak to dělají ve světě státních peněz. Všechny takové pokusy končí neúspěchem, ztrátou kredibility a často i vyobcováním z komunity. Každý je jen malým kouskem globální, decentralizované monetární sítě, která je otevřená všem, aby tam ukládali svou ekonomickou hodnotu a prováděli transakce, ale nikdo nemá moc ji cenzurovat, konfiskovat či devalvovat.

Nabízí se otázka, zda nakonec nebylo skutečným cílem to, co nazývá Alex Gladstein ve svém skvělém textu „Trojský kůň svobody“ schopností bitcoinu přetvářet chamtivost na svobodu. Možná, že tvůrci skutečně tušili, že je třeba zahrát na hlubší struny lidské podstaty, probudit v lidech, zemích a institucích ekonomické zájmy a touhu vlastnit digitální zlato, jediné aktivum s konečným objemem, a tím nastartovat adopci něčeho, co pod vlajkou uchovatele hodnoty skrývá ještě jednu a důležitější schopnost, a to je uchovatel svobody. Na první pohled těžko uchopitelným cílem bitcoinu je totiž nabídnout alternativu ke stávajícímu systému.

Tak jako fotosyntéza, jejíž některé aspekty nám stále zůstávají utajeny, používá sluneční energii k přeměně oxidu uhličitého na cukry a kyslík, rozkládá bitcoin, pomocí stejné energie a také trochu zahalen tajemstvím, byrokracii centrálních institucí na decentralizovaný protokol a svobodu.

Nic víc.

Přesně v duchu hnutí cypherpunk a s kouzelnou ironií vložil Satoshi do geniálního vynálezu digitálního zlata ještě jednu hru. V hloubce kódu se totiž skrývá malware svobody a osobní odpovědnosti a nebude to nic jiného než chamtivost světa, která se postará o její adopci.

A jako už tolikrát v minulosti lidé rozhodující se podle svých vlastních hodnot a představ na tuto budoucnost sázejí svůj talent, čas a energii. Neztrácejí čas bojem se starým světem a nekonečnými diskuzemi s lidmi, skrývajícími se ve zbabělém přítmí anonymních účtů. Soustředí se na budování otevřené alternativy, která vzniká paralelně k existujícímu systému a ten starý svět ji vlastně ani příliš nezajímá, ani příliš nepřekáží.

Je jedno, kdo a s jakou motivací začne používat bitcoin. Nezáleží na tom. Ať chce, nebo nechce, stává se totiž součástí otevřené, globální, monetární sítě a tím posiluje její schopnost vytvářet a uchovávat jak ekonomickou hodnotu, tak i individuální svobodu. Kdo by to kdy řekl, jak užitečná může být chamtivost a jakou roli sehraje Teorie her zakódovaná do programovatelného, digitálního zlata.

Ekonomické elity se zaštiťují verzí pohádky Hrnečku, vař! neboli moderní monetární teorií a tvrdí, že tisk peněz může pokračovat navždy. Pokud nevěříte, přečtěte si knihu The Deficit Myth od Stefanie Keltonové. Že si to myslí Venezuela, nás nezajímá a výsledek nepřekvapí. Že tak uvažuje vláda kontrolující globální rezervní měnu a 80 procent všech obchodních transakcí, jistě ano.

Co by k tomu řekl Gérard Debreu, laureát Nobelovy ceny za práci na teorii všeobecné rovnováhy, nabídky a poptávky? Možná by se zeptal, jak se nám líbí letět letadlem, jehož konstruktéři ignorovali zákony aerodynamiky. A pak by možná položil otázku, jestli by nebylo lepší, aby letadla kreslili místo politické elity odborníci.

Dlouhodobá a zásadní nedůvěra cypherpunkové komunity ve svět státních měn vyústila před 12 lety v největší inovaci, kterou jsme ve finančním sektoru kdy viděli. Svět objevil digitální programovatelné zlato. Bitcoin vznikl mimo finanční instituce, univerzity a vědecké ústavy, a dokonce zcela mimo ekonomickou sféru.

Když měnu budují inženýři

Díky tomu byly při designu a konstrukci bitcoinu použity tytéž inženýrské postupy, jako když budujete dům nebo stavíte letadlo. Matematika a kritické myšlení. Více než 30 let hypotéz, experimentů a neúspěchů. Poprvé v historii se designu technologie peněz ujali matematici, kryptografové a softwaroví inženýři a ne politici, králové či sultáni.

Není tedy překvapení, že se mnoho chytrých a mocných lidí i institucí dlouhodobě pokouší bitcoin napadnout, zastavit, zesměšnit, a to na technické, ekonomické a konečně i legislativní úrovni. Jsou jich zástupy. Trvá to již dvanáct let a nikam to nevede.

Až teď se objevují první významní dezertéři i mezi největšími hráči finančního světa. Proč?

Protože více a více lidí přestává věřit, že lze peníze tisknout donekonečna, a začíná si říkat, že je možná lepší věřit matematice než politikům a centrálním bankám.

Bitcoin je tak odlišná forma peněz, že mu drtivá většina lidí nerozumí a jen opakuje většinové postoje společnosti. Přitom asi nikdy nebylo důležitější vytvořit si svůj vlastní názor.

Pro generaci vstupující do ekonomického života to může být příležitost naprosto zásadní. Analogie s Titanikem je sice obehrané klišé, nicméně bitcoin je přesně ten záchranný člun, o kterém se každý může rozhodnout, zda se nalodí, či ne.

Je třeba kultivovat veřejnou diskuzi. Není možné používat argument ignorance k technologii, která funguje zcela spolehlivě již 12 let. Nepřijatelné. Důkazy byly provedeny. Ukažte mi banku, která neměla 12 let ani plánovaný výpadek. Neexistuje. Námitky musí stát na skutečných znalostech, faktech a ne být snůškou opakovaných polopravd a ohraných mediálních příběhů.

Jedinečný způsob, jak uchovat hodnotu

Bitcoin jistě není bez rizik, ale představuje obrovský skok dopředu v technologii peněz a nabízí jedinečný způsob uchování majetku. Svět financí už nikdy nebude stejný a pohled na peníze se navždy změní.

Kryptograficky zabezpečený, decentralizovaný protokol nedovolí vytvořit víc než 21 milionů bitcoinů. Nedovolí, aby byl váš bitcoin utracen dvakrát, a zaručí, že pokud držíte klíč, nikdo vás o něj nemůže připravit. Je nezávislý na vládách a bankách, bez rizika inflace, konfiskace a cenzury a nabízí skutečnou ekonomickou svobodu všem lidem a všude na světě.

Je to jeden z těch zřídkavých momentů, kdy musíte investovat svůj vlastní čas, energii a úsilí. Studovat a pochopit základní teze a jakou roli může bitcoin hrát ve vaší budoucnosti. Nikdo to za vás neudělá. Establishment vás bude odrazovat s tvrzením, že vás chrání. Nechrání. Chrání sebe a vás ohrožuje.

Za pár let se možná bude bitcoin učit na všech školách, jeho tvůrce Satoshi Nakamoto bude populární maturitní otázka a Hrnečku, vař! se vrátí do dětských knihoven. Anebo také ne.

Je na nás, jestli takovou budoucnost vytvoříme a jestli svoboda a finanční suverenita, již bitcoin nabízí, nám stojí za úsilí a riziko, které dnes představuje.

Pokud dojdete k závěru, že to pro vás není, je všechno v pořádku. Pokud ale z lenosti myslet a nedostatku odvahy půjdete s většinou, dopouštíte se možná své největší chyby.